TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› jednorázovky
      ›› "Harry Potter"

Komentáře k povídce

        

Zahalený v lásce


    z originálu: Cloaked in Love
    autor: Aydrian
    přeložila: Catriona Neko

    vloženo: 25.11.2008
    aktualizováno: 25.11.2008
    postavy: Harry/Hermiona
    žánr: romantika
    info: oba se na sebe dívají z různého úhlu pohledu, ale může nakonec Harry překonat svůj strach a říct Hermioně o svých citech?

    15.884 znaků / 2.784 slov   
    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Pobíhala po pokoji a hledala něco k oblečení, což pro dívku v jejím věku znamenalo, že si přinejmenším dvacetkrát zkusí všechny své věci. Nakonec si vybrala džíny a teplý bílý svetr, který se hodil na výlet do Prasinek. Podívala se do zrcadla, aby zkontrolovala, jak vypadá. Ze zrcadla se na ni však dívala dívka, která by byla opravdu pěkná, kdyby zkrotila své vlasy.
   Nakonec si ale jen poraženě povzdechla, popadla svou bundu a odešla z pokoje.

   Oba byli už hotový a už na ní netrpělivě čekali ve společenské místnosti.
   „Co tam proboha tak dlouho dělá?“ zeptal se popuzeně Ron.
   Harry se jen zasmál jeho výrazu, než odpověděl. „Je to přece holka. Docela se ale divím, jak se mohla tak změnit.“
   Tento rok ji totiž oba začali vidět víc než jen kamarádku a konečně si taky všimli, že je to holka. Poprvé se to stalo ve vlaku do Bradavic. Hermiona klidně vešla do jejich kupé zrovna ve chvíli, kdy si oba povídali. Vypadala ale nějak úplně jinak a museli by být oba slepí a totálně natvrdlí, aby si toho nevšimli.
   Kroky ze schodů a Ronův povzdech ho nakonec přinutili se vrátit zpět do reality.
   „Už bylo na čase, Hermiono,“ řekl Ron. Ona ho ale obdařila takovým pohledem, který ho donutil zmlknout. Harry se na ni ale stále díval. Chtěl se na ní jen letmo podívat, ale nemohl od ní odlepit oči. Hermiona si jeho pohledu všimla a obrátila se k němu. Harry se ale v tu chvíli rychle podíval jinam. „Měli bychom už asi jít. Kočáry tu určitě budou každou chvíli.“
   Jakmile ale došli dolů před hrad, zjistili, že jsou tam připravené kočáry pro dva.
   „Pojedu s Harrym,“ řekla v tu chvíli až příliš rychle Hermiona, která se ale rychle začala červenat nad Harryho pohledem. Ron po nich jen střelil pohledem a pokrčil rameny. „Tak já pojedu s Aydrianem,“ řekl a šel ho pozdravit, než si vedle něho sedl.
   „Kočár pro roztomilý pár,“ řekl kočí, když jim otevíral dveře, což zapříčinilo, že se Hermiona začala opět červenat a Harry se nervózně zavrtěl, když se za nimi zavřely dveře.

   Ron si prohlížel černovlasého zmijozelského studenta. Adrian, na rozdíl od jeho spolužáků z koleje, nebyl vůbec „zlý“. Stal se prefektem a každý ho měl většinou rád. Byl sice ze Zmijozelu, ale přesto se s ním Ron nakonec pokusil dát do řeči. „Co si myslíš o posledním famfrpálovém zápasu mezi Zmijozelem a Havraspárem?“ V duchu ale zaklel, co ho to proboha napadlo. Zmijozel totiž při posledním zápasu moc dobře nedopad. Adrian se na něj ale usmál. „Bylo to děsný. Zmijozelu to letos moc nejde.“
   Ron přikývl a změnil raději téma. „Aydriane, co si myslíš, že se děje mezi Harrym a Hermionou?“
   Adrian jen zvedl obočí. „Proč si myslíš, že se mezi nima něco děje?“
   Ron mu vyprávěl, jak se oba poslední dobou změnili a jak jsou spolu víc než kdy před tím. Adrian to vše poslouchal s jeho obvyklým klidným kamenným výrazem, dokud Ron nedomluvil. „Myslím, že je mezi nima něco, co hraničí mezi přátelstvím a jakýmsi vztahem.“
   Ron o tom přemýšlel. Harry a Hermiona? Spolu? Blbost! To je nemožné, jen zřídka se na něčem shodnou. Bylo v tom ale něco, co Ronovi říkalo, že by se to stát mohlo. Celou dobu nad tím přemýšlel a po rozloučení s Adrianem odešel do Prasinek, kde počkal na Harryho s Hermionou.

   Harry se díval zamyšleně před sebe na místo, kde seděla Hermiona. Byla už to nějaká chvíle, co nikdo z nich nic neřekl a to pro ně pro oba nové napětí rostlo.
   Proč s ním nemůžu mluvit? Nikdy dřív jsem se takhle necítila, přemýšlela Hermiona, zatímco cítila, jako by někdo tahal za její srdce.
   Proč něco neřeknu? Je to dokonalá chvíle jí to říct. Ale jak? Nevysmála by se mi do tváře? Nebo by se jen rozzlobila a zničilo by to tak naše přátelství? Kdybych ji už nemohl každý den vidět s tím jejím krásným úsměvem, asi bych umřel… Přemýšlel prozměnu Harry.
   „Hermiono, já… něco bych ti potřeboval říct…“ Než ale mohl říct něco dalšího, otevřely se dveře kočáru, před kterými stál venku Ron. Ten moment všechno rozbil a Harry si jen tiše odkašlal, než následoval Hermionu ven do sněhem pokrytých Prasinek. Sakra! Měl jsem říct něco dřív, pomyslel si Harry, než se vydal za přátelama, kteří se shodli na tom jít někam do tepla na máslový ležák. Cestou si přitom prohlížel Prasinky. Zakryté sněhem vypadaly jako jedna z těch vesniček, co jsou na mudlovských vánočních pohlednicích.
   „Co jsi mi vlastně chtěl říct?“ zeptala se ho najednou Hermiona. Harry v tu chvíli rychle střelil pohledem po Ronovi, než odpověděl. „No… řeknu ti to později.“ Hermiona jen přikývla a dál si užívala prohlížení vesnice, zatímco Ron trochu zpomalil a se zaujatým pohledem šel krok za nimi. Harry se stále díval po Hermioně a ona po něm, i když se oba snažili to všemožně zamaskovat. Dokázal si přitom dát jasně dvě a dvě dohromady a bylo mu hned jasné, že ani jeden z nich neví nic o tom, že ho má ten druhý taky rád. Přesto měl ale strach něco říct. Ucítil ale něco jako bodnutí, když si uvědomil, že jí to chtěl Harry říct, když jim otevřel dveře. Oba ale vypadali, že jestli někdo z nich brzo něco neřekne, asi na důsledky svých pohledů a citů brzo prasknou.
   Všiml si Adriana, který se spolu s několika dalšímu studenty nedaleko účastnil sněhové bitky, a dohnal rychle své přátele. „Nemám moc žízeň, tak se ještě pudu projít,“ řekl jim a nemohl si nevšimnout jejich, jistým způsobem úlevných pohledů.
   „Dobře,“ odpověděla s úsměvem Hermiona. „Tak se uvidíme pak. Budeme ti držet místo.“
   Ron jen přikývl a odešel směrem k sněhové bitce.

   Adrian se smál, když na něj Ginny s Cho namířil prudší palbu sněhových koulí a schoval se za jednu sněhovou hromadu, aby se vyhnul kouli od Ginny, která ho jen těsně minula a roztříštila se o jednoho ze studentů, kteří je pozorovali. V tu chvíli se Adrian zvedl s koulí v každé ruce, aby je vypálil na Cho, ale Ginny už měla znovu nabito a o tváře se mu roztříštila její koule.
   „To bylo dobrý, Ginny,“ řekla s úsměvem, když si setřel sníh z tváře. Ginny se vesele zazubila, zatímco jí zčervenaly tváře a koukla se na nově příchozího.
   „Ahoj Rone,“ pozdravila ho, když na ní kývl.
   „Můžu se přidat?“ zeptal se. Jako odpověď se Ginny jen zazubila, než se s úsměvem rychle podívala na Adriana. Ron si jejího pohledu ale všiml. Další! Proboha! Nechtěl teď ale nic řešit a podíval se na něj taky. „Rozhodl jsem se je nechat nakonec chvíli samotné,“ vysvětil. Adrian jen přikývl.
   „Tak fajn. Takže teď budeme dva na dva,“ řekl Adrian s úsměvem, než se rychle otočil k oběma dívkám a sněhová bitka mohla začít zas od začátku.

   Když vešli dovnitř, vybrali si stolek hned vedle vánočního stromku, který zabíral vcelku dost místa v místnosti. Nebyl samozřejmě tak velký jako ten, který Hagrid obvykle nosil na Vánoce do Bradavic, ale přesto byl vcelku velký a byl zdobený stejně jako celá místnost obvyklými vánočními ozdobami. Všude po místnosti byly rozmístěné svíčky a různá světýlka a plno lidí se tvářilo dost šťastně. Vypadalo to, že úsměv je v této roční době dokonale nakažlivý. Navíc tam bylo oproti venku docela dost teplo, takže než si oba sedli, sundali si své kabáty.
   „Na Vánoce to tu vždycky vypadá skvěle, co?“ zeptala se Hermiona. První, co Harryho v tu chvíli napadlo, bylo: vypadá to tu skvěle vždycky když seš tu ty. Kousl se ale do jazyka, než to stačil vyslovit nahlas. „To je,“ odpověděl jednoduše. Proboha na co to zas myslím? napadlo ho zrovna ve chvíli, když jim byly přineseny dva máslové ležáky.
   Spokojeně usrkávali z ležáku a ihned oba cítili, jak je zahřívají. Když se Harry ale podíval na Hermionu, mělo to skoro podobný účinek jako ten ležák. Rychle proto potřásl hlavou a podíval se po místnosti.
   Dovnitř právě vcházel Malfoy s úsměvem na tváři. Nebo to byl úšklebek? Těžko říct… Když si ale všiml Harryho s Hermionou, jeho úšklebek byl jasně znatelný.
   „Ale, ale, trávíš svůj volný čas se svou přítelkyní, Pottere?“ Harry po něm jen střelil zamračeným pohledem. „Vypadni, Malfoyi!“ procedil přitom skrz zuby. Hermiona se ale po jeho poznámce trochu začervenala, což Malfoyovi samozřejmě neušlo. „Jdi pryč, Malfoyi,“ řekla ale následně klidným hlasem. Ten se ale nehodlal vzdát téhle příležitosti. „Ale copak? Mudlovská šmejdka s Harry Potterem? Naivní to myšlenka, že by ses jeho důležitosti mohla někdy vyrovnat. A já vím, že ej to pravda.“ Hermioně se v tu chvíli zalily oči slzami, zatímco Harry byl v mžiku na nohou.
   „Takhle s ní nemluv, Malfoyi!“ zakřičel na něj Harry, až se po nich podívala celá hospoda. Malfoy se ale jen zlomyslně ušklíbl. „Dobře si pamatuj, Hermiono, nikdy tě nemůže doopravdy milovat.“ V tu chvíli se ale ocitl na podlaze s krvácejícím nosem a s rozkročeným Harrym nad sebou. Celá hospoda v tu chvíli ještě více ztichla, než se zvedla Hermiona ze židle a s pláčem vyběhla dveřmi ven. Harry se rozeběhl za ní, ale byla rychlejší a nastoupila do kočáru, který hned poté odjel pryč.

   Tisíce myšlenek jí prošlo hlavou, zatímco se kočár rozjel. Zavřela oči a představila si, jak jí Harry bezpečně objímá pažemi a chce jí políbit. Stále ale musela myslet na Malfoyova slova, která představovala její nejhorší obavy. Jak by mě mohl milovat? Je slavný a oblíbený snad úplně u všech kromě Voldemorta a jeho oblíbenců. Jsem přece jen mudlovská šmejdka! Jak bych mohla vůbec někdy soutěžit s někým jako je Cho? Tak tyhle myšlenky jí v tu chvíli opravdu moc nepomáhaly, protože na tu bolest snad už nebyl žádný skutečný lék. Stále dokola si představovala samu sebe, jak Harrymu říká, co cítí a on se jí jen směje. A o to víc byl její pláč silnější.

   Stál na ulici, klepal se zimou, ale v tu chvíli mu to bylo úplně fuk.
   „Co se k čertu stalo?“ zeptal se Ron, který se vedle něj objevil s Adrianem.
   „Malfoy,“ odpověděl jednoduše Harry. Moc dobře věděl, že víc Ron vědět ani nepotřebuje. Adrian se nad jeho odpovědí ale jen zamračil, než zmizel uvnitř hospody.
   „Byl to pravděpodobně na dlouho dobu poslední kočár, který odtud vyjel. Všichni řidiči teď mají přestávku a jsou někde v teple.“
   Harry se podíval na skupinku lidí, kteří nedaleko od nich procházeli, než se podíval zoufale na Rona. „Musím jet hned za Hermionou!“
   „Myslím, že s tím ti můžu pomoct,“ řekl mu na to Adrian, který v tu chvíli vyšel z hospody a pokynul jim, aby šli za ním směrem k prázdným zaparkovaným kočárům.

   Opřela se hlavou o opěradlo a nechala na své tváři tekoucí slzy. Bude mě někdy někdo milovat? Kočár v tu chvíli zastavil u vstupní brány na pozemky do Bradavic. Kočí jen zamračeně zavrtěl hlavou, když beze slova vystoupila a odešla pomalým krokem k hradu.
   Stupidní Malfoy! Proč vždycky všechno zkazí a přinutí mi se takhle vždycky cítit! Čím víc nad tím přemýšlela, tím větší byla její zlost. Měla v plánu s ním dělat takových věcí a podívat se na tolik míst a teď tohle. Proč sem se jen nemohla zamilovat do někoho jinýho? Jak by se na mě mohl Harry dívat jinak než na kamarádku Došla pomalu až k bráně a vešla do hradu. Ve dveřích se ale málem srazila se Snapeem.
   „Hlídejte si kam jdete, vy hloupá holko,“ vyštěkl na ní Snape, zatímco se před ním pokusila skrýt svůj uslzený obličej. On si ho ale všiml a potěšeně se usmál. „Ale, ale, ale, proč brečíte? Je to snad kvůli vaší známce z posledního úkolu z Lektvarů?“ Nemohl si v tu chvíli pomoct. Miloval, když se mohl někomu vysmívat. Hermiona tam naproti tomu jen stála a cítila se během jeho proslovu čím dál hůř.
   „Nevidím nikde Vaše přátele. I když pokud si dobře vzpomínám, viděl jsem pana Weasleyiho odcházet s Adrianem. Kdepak ale máte Pottera? Podepisuje snad někde nějaké autogramy?“ Nemohl si nevšimnout, jak od něho Hermiona o kus odstoupila při vyslovení Harryho jména a sám pro sebe se v duchu ušklíbl. Tak to by mohlo být zajímavé…
   Adrian se rychle posadil na přední sedadlo kočáru a popadl do rukou opratě. Harry se mezitím vyškrábal do kočáru a podíval se po Ronovi. Ten ale jen potřásl hlavou. „K tomuhle mě nepotřebuješ. To je jen mezi tebou a Hermionou.“ Harry se po něm rychle podíval. V jeho očích ale uviděl jen pochopení a děkovně přikývl.
   „Musíme jet,“ řekl jim netrpělivě Adrian, zatímco pozoroval okolí, zda si jich někdo nevšiml. Harry se v tu chvíli na Rona trochu usmál, než za ním jeho kamarád zavřel dveře. „Můžeme jet!“ zakřičel hned poté na Adriana a opřel se se zavřenýma očima zádama proti sedačce, když se dal kočár do pohybu. Stále před sebou viděl její oči. Jak v nich viděl něco zraněného, když jí Malfoy řekl, že by jí Harry nemohl nikdy milovat. A když utekla, bylo mu jasné, že Malfoy odhalil něco, co se mu ona bála nejspíš říct. Ten pohled v jejích očích mu málem zlomil srdce… Už jedu, Hermino. Už jedu!

   „Copak, odmítl Vás snad? No samozřejmě. Jak by se mohl zahazovat někdo tak důležitý s někým tak nedůležitým? I když musím připustit, že jste nejnadanější čarodějka, kterou jsem kdy viděl, nejste čistokrevná. Bez ohledu na to, co uděláte, tak ani vy ani Potter to nemůžete změnit.“
   Málem by se zlomila pod jeho výsměchem a citovým útokem, když jí něco prorazilo skrz její smutek a v hlavě se jí ozval jakoby z velké dálky nějaký hlas. Už jdu, Hermiono! A to jí konečně částečně probralo. Měla pocit, jako by se k ní blížil. „Harry?“ zašeptala tiše a rozhlédla se okolo sebe, přehlížejíc zcela nechápavý pohled od Snapea.

   Adrian netrpělivě zavrčel, když se koně nepohybovaly příliš rychle. Ukázal na ně proto svou hůlkou a zašeptal formulku, po které vyrazily dvakrát tak rychleji, než jeli předtím. Ale ani to Harryho neprobralo z jeho myšlenek. Proč jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Je to moje nejlepší kamarádka a já nikdy nepoznal, že jí na mě mnohem víc záleží „Už tam skoro budeme!“ zakřičel Adrian, ale Harry ho slyšel jen dost vzdáleně. Proč jsem jí neřekl, co k ní cítím? Jak jsem to ale měl říct… že ji miluju? V tu chvíli zprudka otevřel oči a plácl se do čela. Ježiš já sem blbec! Jasně, že jo! A i kdybych jí měl ztratit, radši to risknu, než abych si nadosmrti vyčítal, že jsem jí nic neřek!
   Když kočár nakonec začal zprudka zpomalovat, nedočkavě vyskočil ven ještě dřív, než se zcela zastavili, a rozeběhl se k bráně do hradu.

   Když se Hermiona podívala na Snapea, uviděl v jejích očích něco, co ho donutilo se na místě zastavit. Nemohl ale přijít na to co. Když se ale otočila čelem k přijíždějícímu kočáru, ucítil z ní vlnu tepla a lásky, kterou vždy ona cítila k Harrymu.
   Když kočár zprudka zastavil, vyskočila z něj rychle nějaká osoba, která se rozeběhla směrem k ní. „Harry?“ zakřičela, zatímco mu vykročila vstříc.
   Adrian nenápadně seskočil z kočáru a vzdálil se. Tohle není jeho chvíle a nepotřebuje zde být.

   Cítila se v tu chvíli jako v nějaké zpomalené pohádce, když k ní doběhl a pevně jí objal, stejně jako ona jeho. Oba tím pevným objetím dali v tu chvíli jasně najevo, co cítí a ani jeden z nich nechtěl, aby to skončilo. Když jí navíc pohladil zlehka po vlasech, cítila se, jako by byla na nejbezpečnějším místě na světě.
   Vypadalo to jako věčnost, než se od sebe konečně odtáhli. Hermiona přitom vypadala od dost šťastněji než kdy před tím, dívala se na Harryho. „Harry, já…“ Zastavil jí ale prstem, který jí dal k jejím rtům. „Já vím, Hermiono,“ řekl prostě a málem omdlel štěstím, když se na něj usmála. Obvykle v jejím úsměvu viděl přátelství a o to víc si teď všiml dříve skryté, ale teď už objevené lásky. A v tu chvíli přestal pochybovat o svých citech a věděl, že svého rozhodnutí nikdy litovat nebude. „Miluju tě,“ vyhrkl ze sebe v tu chvíli šeptem.
   Nevěřila vlastním uším i očím, když mu doslova znovu skočila okolo krku a začala se s ním společně smát, když se s ní otočil okolo své osy. A v očích jim byla jasně vidět jiskra lásky, když se následně k sobě přitiskly a vzájemně se poprvé políbili.
   připadali si oba jak v ohni a jako kdyby mezi nimi prošel nějaký neviditelný, ale velice silný proud energie, který je doslova pohltil.
   „A vždy budu,“ slíbil Harry, když se od sebe po několika minutách se zalapáním po dechu konečně odtrhli. „Až na věčnost věků,“ dořekla za něj následně ona, když se čelem opřela o to jeho a než se znovu políbili a společně spolu ruku v ruce vešli do hradu, který jim začal spřádat osud jejich budoucích kroků…