2.kapitola - a domácí úkoly? Vem je čert!
Vždyť já jsem havraspárská princezna!

    15.079 znaků / 2.524 slov    vloženo: 18.12.2011   počet zobrazení:   

   Anita:

   Probudila jsem se v neutrální náladě, jak jsem po chvíli zjistila bylo teprve šest a vyučování začínalo v devět. Po sprše, která mě dokonale probrala, jsem se šla obléknout. Školní uniforma složená z černé sukně ke kolenům, bílé košile, modrobronzové kravaty s kamonem orla. K tomu jsem si vybrala balerýnky na malém podpatku, vlasy jsem si vyčesala do culíku a seběhla po schodišti dolů kde jsem málem srazila Kasiopeu Blackovou.
   „Promiň, já…" omlouvala jsem se šokovaně. Zase se jenom usmála.
   „To nic," odpověděla a společně jsme sešly do společenské místnosti.

   Sedm hodin. Zrovna jsme opouštěly kolejní prostory a scházely po schodišti do Velké síně na snídani. Udivilo mě kolik již bylo dole studentů. Myslela jsem, že tu budeme první.
   „Proč jsou tu čtyři stoly?" Obrátila jsem se na Kasiopeu.
   „Jak určitě víš, naši školu založili čtyři zakladatelé. Každé koleji patří jeden stůl, ty na pravé straně jsou Mrzimoru a Nebelvíru." Ukazovala no stoly. „Ten u uličky je náš a ten úplně u kraje je zmiozelských."
   Posadily jsme se tedy k „našemu" stolu, zády k zmiozelskénu.
   Postupně se začaly stoly zaplňovat hustěji, nebylo divu, půl deváté.
   „Co máš za první hodinu?" Zeptala se mne Kasiopea.
   „Přeměńování." Odvětila jsem a pro jistotu z tašky vytáhla rozvrh, abych se ujistila.
   „Tak to půjdeme na hodinu společně." Řekla Kasiopea.

   Po snídani mě Kasiopea vedla chodbami až jsme došly ke dveřím s ozdobným nápisem PŘEMĚŇOVÁNÍ. Profesor Brumbál mě přívětivě přivítal a řekl, abych si pozorně zapisovala učivo. Abych se pak moha zorientovat v tom, co právě probírají. Hodina probíhala rychle a většinu učení jsem znala už z minulého roku.
   Kasiopea mi řekla cestu do další učebny v které se vyučovalo Jasnovidectví. Trefila jsem do jedné z nejvyšších věží poměrně snadno. Vyšplhala jsem po žebříku a padacími dveřmi do kruhové místnosti, která mi připomínala kejklířské karavany. Různobarevné křesílka a malé stolky stály na stupňujícím se pódiu, všude samé záclony a ve vzduchu nasládlá vůně, co člověka nutí spát. Otočila jsem hlavu ke katedře, kde za stolem seděla má nová učitelka předmětu, na který musím z donucení chodit už od třetího ročníku. Nebyl to jediný předmět, na který jsem musela chodit proti své vůli, rodiče po mě chtěli, abych se co nejvíc vzdělávala. Neměla jsem jim to za zlé.
   „Dobrý den, paní profesorko." Oslovila jsem ji. Pozvedla oči od nějaké staře vypadající knížky. Byla to drobná postarší žena s velkými brýlemi a tmavýma očima značící moudrost, ne jako moje předchozí učitelka. „Zdravím Vás, princezno." Odpověděla. „Prosím, sedněte si. Za chvilku přijdou další studenti." Kývla jsem a sedla si do první řady.
   Profesorka měla pravdu, za necelých pět minut přišli další. Vedle mě si sedla jedna holka ze Zmiozelu jménem Ami. Moc jsem se s ní nebavila, vždyť jsem ani neměla čas. Za zády se mi ozval známý hlas.
   „Ahoj Anito." Otočila jsem hlavu. Za mou stál chlapec s blond vlasy a špičatým bledým obličejem a světlemodrýma očima.
   „Abraxi." Zářivě jsem se usmála. „Kde máš Zekeho?" Zeptala jsem se na druhého z chlapců.
   „Ten na jasnovidectví nechodí, se mnou chodí Tom." Kývl hlavou směrem k tmavovlasému chlapci s tmavě hnědýma očima a velice pohledným obličejem. Nepřátelsky se na mě koukal.
   „Aha." Odvětila jsem.
   „Prosím, všichni se posaďte." Vyzvala nás profesorka a Abrax byl nucen si jít sednout k tomu jeho kamarádovi. „Všechny vás vítám na první hodině jasnovidectví v tomto roce…" Profesorka začala přednášet o jedné z nejznámějších věšteb a zadala nám domácí úkol, který měl obsahovat nějakou námi vybranou známou věštbu. Tu jsme měli za úkol přepsat a napsat k ní ještě krátké pojednání kvůli čemu jsem si ji vybrali. Byl to hezký úkol, takové jsem měla ráda.
   Po večeři jsem se vydala do knihovny. Knihovnice byla stará a podmračená osoba. Když jsem se ji zeptala na oddělení o věštbách, řekla, že nebude posluhovat rozmazlené princezničce. A že si to mám najít sama. Ani mi to nevadilo, protože její společnost bych si odpustila.
   Nebylo to tak těžké. Byl to celý regál. Začala jsem vybírat a na stole se za chvilku utvořila dost velká hromada. Tu jsem pak ještě roztřídila na pět tlustých bychlí a jednu malou a názvem Potomci velké čtyřky a jiných slavných kouzelníků.
   Nevím jak jsem se vůbec dostala do ložnice. Poté, co mi knihy pětkrát vypadly, jsem na ně použila vznášecí kouzlo. Všichni se po mě otáčeli když jsem procházela společenskou místností, musím se tu někdy zastavit, pomyslela jsem si, ale ne dnes.
   Otevřela jsem dveře do mé osobní ložnice, a knihy samy doletěly ke stolku u okna a položily se na něj. Sedla jsem si na měkké polstrované křeslo a přivolala si pergamen a inkoust, otevřela jsem první knihu. Ani jedna z uvedených mě nenadchla a otevřela jsem další, věštby o zakladatelích a jejich potomcích. Zajímalo mně jestli mě něco čeká. Listovala jsem, prošla jsem všechny období, nic o jméně Anita Nita Moenerová. Ještě jednou jsem se koukla na začátek a hle.
   Byla to půlka stránky, sice tam nebylo mé jméno, ale nějak mě oslovila, ještě k tomu byl dovětek, ale mne zajímala věštba. Očima jsem přelétla nepotřebný text:

   Zmijozelův dědic a Havraspárská princezna,
   nejdřív ona tak líbezná
   a přitom tak chytrá, svéhlavá
   že svlékla by se donaha, jen kdyby k tomu důvod měla.

   A on, i když nebudete rád
   nebude se vám podobat
   ne vzhledem, ale povahou a láska nebude mu zástavou
   a jeho city, jen samý chlad, nebude se vám podobat.

   Přečetla jsem první strofu, kde seděla jedna věc - opravdu bych se svlíkla, ale vůbec mě nenapadalo, kdo by mohl být ten Zmijozelův dědic. Četla jsem dál:

   Nevíme, odkud budou pocházet,
   a ani za kolik to od této chvíle bude let.
   V té mlžné budoucnosti prachu cest,
   jeví se jasně jedna věc:
   že v žilách mají mocnou krev.

   Zmijozelův dědic a Havraspárská princezna
   Ona pocházet bude z bohaté rodiny,
   on zase sirotek, potomek své krve jediný.

   A v komnatách hradu Bradavic,
   spojí li svoje klikaté cesty
   na světě zavládne zlo, zoufalství, co vede do neštěstí.

   Po dlouhém odloučení co trvat bude snad sto let
   Spojí li zase svoje cesty
   zoufalství a zlo přestane a svět naplní štěstí.

   Dočetla jsem, dál jsem už nehledala, toto byla ta pravá. Začala jsem ji opisovat. K tomu jsme ještě měli napsat proč jsme ji vybrali. Já jsem napsala: Nevím proč, ale tento text mi připomíná něco, co jsem slyšela, nebo co se stalo? Lehce se združuju s „Princeznou", také bych se svlékla, ale potřebovala bych hodně dobrý důvod.
   Trapné, ale bylo to to, co jsem cítila, až na to, že jsem zoufale toužila vědět, kdo je Zmijozelův dědic. Teda pokud jsem já ta Havraspárská princezna. Vše tomu ale nasvědčovalo, má krev, mý předkové, snad i můj popis. Jediné, co jsem věděla je to, že je sirotek, mohlo by být něco málo v knize o rodokmenech? Neváhala jsem a otevřela malou knihu, u Roweny jsem byla jako poslední uvedena já. Listovala jsem dál až k poslední straně Salazarova rodokmenu: sourozenci Morfin a Meropa Gaunatovi byli uvedeni jako poslední. Od Meropy vedla jediná šipka, která ji spojovala s prázdným okýnkem, z těch vedla ještě jedna šipka označující potomka a okýnko, kde měl být Zmiozelův dědic bylo prázdné a u něj byla malá hvězdička. Ha, konečně vysvětlivka, na konci stránky jsem si přečetla že bílá označuje nečisté potomky s nečistou krví nebo mudlů. Takže Zmijozelův dědic je buď Morfin a nebo není čisté krve. Ze všech sil jsem doufala, ať je to radši ten míšenec než Morfin.
   Zaklapla jsem knihu a uložila ji na stůl, úkoly jsem uložila k učebnicím jasnovidectví, připravila si věci. Na zítřek budou lektvary.

   „Vypravěč":

   Bylo deset a spát se jí vážně nechtělo, šla se osprchovat a převléknout se do něčeho jiného, jak říkala do „civilu". Ze svého velkého výběru si vzala kalhoty blízkovýchodního stylu, měla jich alespoň deset různých barev a materiálů. Pro dnešek si vybrala hedvábné hnědé, k tomu přiléhavý svetřík, který byl světle modrý, boty si nechala stejné.
   Přemýšlela jen chvilinku, pak popadla hůlku a seběhla dolů po chodech. Naštěstí byla společenská místnost prázdná. Rychle se dostala ke dveřím a vešla na prázdnou tmavou chodbu, na kterou jen pár malými okny dopadalo studené hvězdné světlo. Chvíli se rozkoukávala a pak vyšla směrem k pamětní síni, kterou dnes procházeli. Všimla si totiž, že jsou tam obrazy zakladatelů a podle věštby by měl být Zmijozelův dědic podobný Salazaru. Alespoň nějaké malé vodítko.
   Na cestu si Anita radši rozsvítila hůlku a děkovala sama sobě, že si nevzala podpatky, které by po kamenných chodbách až moc hlasitě klapaly. Jak šla po setmělé chodbě, přehrávala si před očima ty dva dny, které tady strávila, snad malá narážka, jen jedno slovo, cokoli. Dostala se k pasáži, kdy si na hlavu posadila moudrý klobouk: říkal něco o věštbě, že je už tady, jako on. A říkal, že bude chtít vrátit čas jak to bude brzy, proč ji neřekl alespoň jméno? Jak ji jednou řekl otec: kdo má dostatek peněz a chce, najde kohokoliv. Ale ona přece nebude utrácet, najde si ho sama, svého prince na bílém koni!
   Prošla několika chodbami, vešla do pamětní síně, všude se tu leskly trofeje, medaile, vyznamenání a na zdi vysely obrazy známých kouzelníků. Anitu však zajímali jen ty největší na opačné zdi. Přešla k nim a začala si každý postupně prohlížet. Jako první v řadě byl portrét Godrika Nebelvíra, vypadal sympaticky, jeho veselá tvář vyzařovala i ten nedostatek - vychloubání. Celý obraz byl do zlatočervených odstínů a za postavou se tyčil velký řvoucí lev. O krok postoupila a hůlkou posvítila na další obraz. Na něm byla Helga z Mrzimoru, malíř ji zlaté vlasy spletl do mnoha copánků, její obličej byl krásný, ale na Anitin vkus moc milý, moc dobromyslný. Jezevec za ní a žluto černé barvy. Postoupila dál. Před ní se zjevil známý obraz Roweny z Havraspáru, její rysy, tak podobné těm jejím, až na černé vlasy a tmavomodré oči, které byly teď zavřené. Měla štěstí že se obrazy neprobudily. Přešla k poslednímu, na něm byl vyobrazen černovlasý úžasný kouzelník oděn v zeleném plášti, černé vlnité vlasy. Někoho ji lehce připomínal, ale nemohla si vzpomenout koho. Rozhodla se tedy že obraz probudí, udělala to tak že mu posvítila do očí. Probral se a udiveně na ni pohlédl. „Roweno?" Zeptal se.
   „Ne, ne já nejsem Rowena, jsem její potomek." Zašeptala.
   „Co po mě chceš, že mě budíš?" Zeptal se ospalým hlasem. Všimla si jeho krásných očí, tmavých.
   „Já, já potřebuji vědět, kdo je zmijozelův dědic!"
   „To ti neřeknu." Odpověděl obraz.
   „Proč?" Zeptala se dotčeně.
   „Protože na to, Havraspárská princezno, musíš přijít sama. On se taky ptal, ale neodpověděli jsme mu. Musíte se najít sami." Řekl moudrým hlasem a znovu usnul. No to mi vážně moc pomohlo, alespoň vím že je tady na hradě.
   Pokračovala dál, ani nevěděla proč, zabočila ke sklepením. A tajně doufala že najde cestu zpátky. Na chvíli se zastavila před obrazem nějaké čarodějky.

   Tom:

   Dnešní den se nevyvíjel přesně tak jak jsem si představoval, za prvé ráno jsem se probudil v pět a už jsem neusnul. To by ale tak moc nevadilo, jasnovidectví, byl to jednoduchý předmět a nevadil mi, až do dneška, když jsem zjistil, že tam chodí i Ona.
   Ona, která si dokázala omotat Abraxe Malfoye kolem prstu. Stačilo jí, aby řekla, že je princezna a má čistou krev, truhly plné zlata a významného papá, stačilo by ji jen pohnout prstem a všichni by ji leželi u nohou, bylo to zvláštní. Přece ona nebyla tak „dokonalá" tím smyslem, nevypadala jako modelka, ano měla krásnou tvář, ale nebyla vychrtlá. Vypadala jako afrodita, nemalá ňadra a a elegantně řezané křivky, ale nebylo to jen vzhled, co ji tvořilo pro jiné tak dokonalou, ten hlas podmanivý, řečnický a přitom jsem k ní cítil nenávist. Nebo spíše odstup. Vyzařovala ze sebe oheň, ale i mráz, jako dvě osoby v jedné. Jak přišla, chovala se povýšeně, snad formálně, ale jak jsem odešel, ještě jsem slyšel její veselý hlas, prazvláštní stvoření, tahle nafoukaná princeznička. Nedokázal jsem ani popsat jak mi leze na nervy.
   Ne nesmím se zabývat tak pitomýma věcmi, musím otevřít Komnatu, nechci, alespoň zatím aby Bazilišk někoho připravil o život.
   Vyšel jsem ze sklepení, naštěstí jsem si vzal hůlku, i když okny svítily hvězdy, nebylo vidět zřetelně. Otočil jsem se k pravé chodbě. Sakra, s tím jsem nepočítal, pomyslel jsem si. Před obrazem jedné ze slavných zmiozelských studentek minulého století stála dívka, ke mě otočená zády. Pomalým krokem jsem k ní přišel, myslel jsem si, že je z mé koleje, co by tady jinak dělala? Položil ji ruku na rameno, a zašeptal jsem ji k uchu.
   „Není bezpečné se takhle toulat." Trhla sebou, a otočila se, neměla žádnou kravatu. „A co tady děláš ty?" zeptala se. Byla drzá, jiní by takhle neodporovali primusovy, ale ona to asi nebrala na vědomí.
   „To tě nemusí zajímat, jen mi řekni z jaké si koleje, já tě tam doprovodím." Neviděl jsem jí do obličeje a hůlku jsem rozsvěcet nechtěl, alespoň mi to zítra nebude kazit den.
   „Proč?"
   „Co proč?" Nechápavě jsem zamrkal. Ona snad nechápe, že tady nemá co dělat, nebo mi to dělá naschvál.
   „Proč tě mám poslouchat?" Zeptala se povýšeně a nějak povědomě. Tak to mě dostalo! Ta holka si koleduje, takhle mluvit s primusem a nejen to, se Zmijozelovým dědicem!
   „Protože JÁ jsem primus, nevím proč bys neměla poslouchat. Nebo spíš, kdo jsi, že nemusíš poslouchat?"
   Chvilku se zarazila, asi přemýšlela nad vhodnou odpovědí. Potom se nadechla, narovnala se aby alespoň trochu dorovnala mou výšku.
   „Já, já jsem Havraspárská princezna!" Vyhrkla. Jako bych zkameněl, ona to přece být nemůže, je pravý Rowenin opak. Zhluboka jsem se nadechl.
   „Tak dobře, chceš do své koleje? Klidně tě tam dovedu."
   „Jak víš, že jsem z Havraspáru?" Teď si hraje na blbou. Povedené.
   „Princezna sice nejsi, ale jen do Havraspáru posílají takové nány a rozmazlené princezničky jak jsi ty." Chvilinku si mě prohlížela, potom rezignovaně pokrčila rameny, vyhrál jsem. Alespoň jsem si myslel.
   „Tak jdeme?" Zeptal jsem se. Ani se nehla, stála tam jako při mražená. „Pohneš se konečně? Mám důležitější věci na práci, než s tebou strávit noc."
   „Neboj se, já bych to neudělala." Odpověděla.
   „Co?"
   „Nikdy bych se tě ani nedotkla."
   „Neboj, to máme stejný, a teď jestli dovolíš." Vytáhl jsem hůlku a použil spoutávací kouzlo, kolem dívky se hned omotaly provazy, vznesl jsem ji do vzduchu a vydal se směrem k Havraspárské věži. Ani jeden z nás celou cestu nepromluvil.
   Konečně, byli jsme nahoře, podíval jsem se na svou „kořist", usnula. Najednou jsem ji nechtěl budit, i když ještě před vteřinou jsem měl tak krásný zlý plán. Ale nemůžu ji přece nechat jen tak ležet, popošel jsem ke dveřím, uchopil klepadlo. Nevěděl jsem, jak je mám otevřít, tak jsem myslel na to, že jsou otevřené a prosil jsem, ne modlil, ať to vyjde. Něco malinko vrzlo, oddychl jsem si, dveře se neslyšně otevřely, mohl jsem tam vklouznout, nic mi nebránilo, ale nechtěl jsem, neměl jsem to zapotřebí. Stejně se sem ještě někdy podívám, pomyslel jsem si. Pomocí hůlky jsem dopravil spící dívku na podlahu chodby, odčaroval provazy, ještě chvilku se na ni díval, jenže obličej byl skryt pod vlasy. Otočil jsem se a pomalu zavřel dveře. Mám teď důležitější práci, protože já nikdy nechci, ne já nikdy nezemřu, protože já jsem Zmijozelův dědic, já jsem Lord Voldemort!