TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› dokončené

        

23.kapitola - Lupin a Lucius


     vloženo: 30.09.2007    12.247 znaků / 2.081 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak mám pro vás zase trochu delší kapitolu. Uf. Tak hezké čtení a opět předem děkuji za všechny vaše komenty

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kroky spěchaly okolo nich, zatímco se před pohledem procházejícího schovali za stromy a keře. Moody kývl na Harryho a Billa a dal jim znamení. Oba tedy přes sebe přetáhli pláště neviditelnosti a v bezpečné vzdálenosti a s hůlkami připravenými na nějaká překvapení sledovali procházející muže.
   Potichu došli až k jeskyni, kam pronásledovaní muži vstoupili a zaposlouchali se do hlasitého smíchu, odrážejícího se ven od stěn jeskyně.
   Najednou Bill šťouchl Harryho do žeber a děkoval v duchu tomu, kdo vymyslel protimaskovací tajné kouzlo, aby se mohli pod plášti navzájem vidět.
   „Co je?“ zašeptal Harry.
   Bill ukázal k ústí jeskyně, kde se schovával velký černý pes, který se snažil proplazit blíž do jeskyně.
   Harry se usmál, když pochopil, kdo to je. Rychlými kroky k němu došel, přitiskl ho k zemi a oba je bezpečně zahalil pod plášť.
   Pes se po chvíli překvapení přeměnil v muže a pohlédl na Harryho. „Proč jsi mě zastavil?“ zeptal se tiše, ale se zlostí v hlase.
   „Protože kdybys tam vešel, chytili by tě,“ odpověděl mu naštvaně Harry. „Pamatuj, že tvoje zvěromágská forma už není tajemstvím.“
   „A kdo říká, že by mě chytili?“ odsekl Sirius
   „A kdo říká, že ne?“ odsekl zase stejnou verbou Harry.
   V tu chvíli se vedle nich najednou objevil Bill „Poslouchejte. Zní to, jako kdyby tam měli nějaké setkání. Možná bychom mohli odložit vaši hádku na později a spíš by jsme měli získat nějaké informace. Pokusíme se tam raději proplížit. Teda samozřejmě schovaní pod plášti.“
   Harry se podíval na svého kmotra, který mu jeho pohled se zamračením opětoval.
   „Zní to jako dobrý plán,“ řekl nakonec odhodlaně Harry.
   „No dobře,“ zavrčel Sirius, „tak jdeme.“
   Zůstal však pod Harryho pláštěm, když se všichni tři pomalu přesouvali do jeskyně ke zdroji smíchu.
   Uvnitř se nacházela rozlehlá místnost, ve které sedělo asi deset zahalených mužů okolo velkého ohně. Zrovna se všichni smáli nějakému příběhu, který jeden z nich vyprávěl.
   „V každém případě ale chceme detaily,“ řekl zahalený muž.
   „Když jsme se tam vrátili, řekl jsem mu, že je blázen, když se nám chce postavit. Začal nám ale nadávat a při tom si sám zničil půlku svého domu!“ odpověděl vyprávějící muž.
   Jeskyní se ozvalo další kolo smíchu.
   „Conleyi,“ ozval se po chvíli další mužský hlas. „Kdy se setkáme s Ním i dalšími ostatními?“
   „Až si nás zavolá,“ odpověděl někdo další. „Domnívám se ale, že už to nebude trvat moc dlouho. Hlavně díky tomu nedávnému neúspěšnému útoku na tu mudlovskou šmejdku a nějakého chlapce. Předpokládalo se totiž, že získají jen tu dívku, ale ten chlapec pokazil plány, které měl Temný pán do budoucna. Byl tehdy docela rozzlobený, ale přesto má prý nadějný plán, jak to vše napravit.“
   „Proč chtěl vlastně tu šmejdku?“ zeptal se muž, který při jejich příchodu první mluvil.
   Muž zvaný Conley jen pokrčil rameny. „To neříkal. Byl ale pevně odhodlaný ji získat. Neptáme se na jeho plány, ani z jakého důvodu ji chtěl.“
   Harry se díval na Siriuse, který stál pod pláštěm vedle něho. Měl zatnuté pěsti a s kamennou tváří si prohlížel postavy okolo ohně.
   Bill do nich ze strany lehce strčil a pokynul jim, aby ho následovali k východu. Sirius to nijak neargumentoval a tak se pomalu vydali za ním.
   Když byli daleko od jeskyně a blížili se ke zbytku skupiny, sundali si ze sebe teprve pláště. Ostatní při tom ale vypadali dost šokovaně, když uviděli Siriuse.
   „Siriusi, co tu proboha děláš?“ zeptala se nevěřícně Tonksová.
   „Hledal jsem Hermionu,“ odpověděl prostě. „Sledoval jsem až sem dva muže, kteří odešli z hospody dole ve vesnici.“
   „Byla tam?“ zeptala se Emmeline.
   Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Jen nějací smrtijedi.“
   Bill přikývl. „Mluvili o vraždě mého bratra. Jeho vražda skutečně nebyla plánovaná. Chtěli jen Hermionu.“
   „Ale proč?“ zeptal se tiše Sirius. Všichni se po něm podívali.
   „Nemáme čas tu postávat a nechat se chytit,“ zavrčel najednou Moody. „Půjdeme raději zpátky na ředitelství a řekneme Brumbálovi, co jsme se dozvěděli. A všichni, Siriusi.“
   Všichni včetně Siriuse přikývli. Když se ale přemístili zpátky na Grimmauldovo náměstí, našli tam nečekaného hosta.
   „Siriusi?“

   „Profesor Lupin?“ zeptala se překvapeně Ginny a usmála se.
   „Remus,“ připomněl jí. „Už dávno nejsem tvůj učitel.“
   „Myslím, že pro mě budete vždycky profesorem,“ zažertovala Ginny a sešla až dolů.
   Najednou nahoře začala Sirina zase na malou chvilku brečet. Remus se na ni překvapeně podíval. „Kdopak to je? Nebo lépe řečeno, čí je to dítě?“
   Ginny si povzdechla. „Půjdu nám připravit čaj a pak Vám vše vysvětlím. Asi to bude chvíli trvat.“
   Remus pokrčil rameny. „To zní dobře.“ Pak se ale rozhlédl po prázdném domě. „Ginny... kde jsou všichni?“
   „Hledají venku Hermionu.“
   „Hermionu?“ zopakoval a celý se rozzářil. „Ona je zpátky!“
   „Ano. Já Vám to vše vysvětlím, ale nejdřív dojdu pro ten čaj,“ řekla Ginny a zanechala ho samotného v obývacím pokoji. Když se vrátila, podala mu šálek a sama se s jedním posadila do jednoho z křesel u krbu.
   „Pár dní po tom, co jste odešel, se vrátila. Nepřijela ale sama,“ řekla pravdivě.
   Remus se podíval nahoru a pak opět na Ginny. Chvíli mu ale trvalo, než si dal pět a pět dohromady. „S dítětem?“
   Ginny přikývla. „Jmenuje se Sirina a je to její a Siriusova dcera.“
   „Vsadím se, že to bylo pro Tichošlápka docela velké překvapení,“ řekl upřímně Remus a napil se čaje.
   Ginny se jen smutně usmála. „To ano.“ Upila ze svého čaje a podívala se nahoru, když se ozval další pláč. „Když se vrátila, snažila se mu vyhýbat. Nakonec se k sobě ale vrátili a on teď žije s ní.“
   „Tak proč ji všichni hledají?“
   „Objevil se nový Temný pán,“ odpověděla mu, zatímco jí po tváři začaly téct slzy. „Získali jsme tu informaci ale příliš pozdě...“
   „Ginny,“ přerušil ji Remus, „co se stalo?“
   „Hermiona byla napadena a unesena skupinou smrtijedů v zadní části Příčné ulice. Nebyla ale... sama,“ podařilo se jí říct mezi vzlyky.
   „Co tím myslíš?“
   „Byl s ní Ron. Oni... zabili ho.“
   Remus ji objal rukou okolo ramen, když začala brečet. „Je mi to tak líto,“ řekl vážně a vzpomněl si při tom na toho zrzavého chlapce.
   „Oni jí unesli,“ řekla po chvíli Ginny, když už byla schopná mluvit. „Nemůžeme ji od té doby nikde najít a dokonce ani nevíme, kdo je ten nový Temný pán. Zatím se nikde neukázal. Ještě k tomu všemu je pryč Sirius...“
   „Cože?“
   „Když zjistil, že ji unesli, odešel. Řekl Harrymu, že už ji jednou ztratil a nechce to zažít znovu. Pak mu svěřil Sirinu a prostě odešel.“
   Remus se zvedl a pochodujíc po místnosti si mumlal něco, co znělo jako hloupý trouba a idiot, než se konečně zastavil u okna a podíval se ven. „Vždycky se staral o to, kde je Hermiona a jak se má,“ řekl tiše. „Když tu byli to léto před jejich pátým ročníkem a Hermiona pořád mlela dokola o právech skřítků, snažil se na ni být vždycky milý, i když mu to dost často lezlo na nervy.“
   „Zachránili jsme ho z Oblouku,“ pokračoval, když se otočil tváří k ní. „A teď bychom ho mohli znovu ztratit. Tentokrát ale...“ V půlce věty se ale zarazil, neschopný ji dokončit. Pak se ale nadechl a přešel zpátky k Ginny. „Rád bych viděl jejich dítě. Vsadím se, že je krásná.“
   Ginny se i pře zbytky slz usmála. „Je překrásná. Není jí ale teď asi moc dobře. Postrádá své rodiče.“
   Remus přikývl a otevíral pusu, aby jí něco odpověděl, když se ozvalo hlasité prásknutí, jak se přemístilo několik osob. Popadl rychle hůlku a otočil se ke zdroji hluku. Poklesla mu ale brada, když si všiml jednoho člena ze skupiny lidí před ním. „Siriusi?“

   Jeho černý šat za ním vlál, když šel dlouhou chladnou chodbou dolů do sklepení. Měl při tom hlavu plnou myšlenek až k prasknutí z toho, co vše se od ředitele školy dozvěděl.
   Konečně toho muže dostihl věk. Možná to způsobila válka a nebo to možná byla smrt Minervy. Ať už to ale bylo cokoli, nepřineslo mu to nic dobrého, pomyslel si.
   Potter. To jméno roznítilo jeho emoce. Byl pro něj trnem v oku, stejně jako jeho otec. Myslel si, že spasí čarodějný svět. Zavrčel, když pomyslel na chválu, která se sypala na hlavu toho chlapce.
   Grangerová. Před dlouhou dobou ho zachránila z pekla. Díky ní nakonec uviděl chyby svého života a byl schopný vše napravit dřív, než bylo pozdě. Dlužil jí svůj život, nebo přinejmenším svou pomoc.
   Temný pán. Kdo jen může pokračovat tam, kde Voldemort skončil? Musí to být někdo z jeho vnitřního okruhu sluhů, mezi nimiž měl už za jeho první vlády plno následovníků. Musí to být také někdo, kdo k Hermioně chová zášť nebo ji chtěl z nějakého specifického důvodu...
   Zastavil se v půli kroku. Jak mohl být tak hloupý!? Odpověď byla tak zřejmá!
   Brumbál! Na patě se otočil a běžel zpátky. Ještě než doběhl k chrliči, vykřikl heslo. Vyběhl rychle schody a bez klepání doslova vpadl do jeho kabinetu.
   Avšak zrak, který se střetl s jeho pohledem, ho donutil se na místě zastavit.
   Brumbál se ale zase narovnal a rychle si stíral něco z rukou.
   „Albusi?“ zeptal se Snape.
   Brumbál se na mladšího muže znovu podíval. „Nerozpuštěný hnis dýmějových hlíz,“ informoval ho.
   „Kdo to poslal?“
   Brumbál pokynul na otevřený dopis na jeho stole, ze kterého ještě vytékaly zbytky hnisu. „Věřím, že to bylo míněno jako hrozba.“
   „Od koho?“ zeptal se se zdviženým obočím Snape.
   „Od našeho nového Temného pána,“ odpověděl vážně Brumbál.
   Snape pomalu přikývl. „On je vlastně příčinou, proč jsem se sem vrátil, Albusi. Myslím si, že vím, kdo by mohl být Temný pán.“

   „Draco?“ zeptala se pozorně Hermiona, zatímco si klekla k bezvědomé postavě, kterou hodili na zem vedle ní. Nevzbudil se.
   „Ó ano, vždy byl pro mě jen zklamáním,“ řekl ledabyle Temný pán.
   Pohlédla na něho s planoucím pohledem. „Vždyť je to přece tvůj syn!“
   Lucius se ušklíbl. „Ano. A to je také důvod, proč ještě žije. Ačkoli ne na dlouho...“ nechal doznít větu a pokrčil rameny.
   Hermiona se v duchu vztekala, ale více se v tu chvíli bála o Draca než o sebe. Zkontrolovala mu rychle puls, aby se ujistila, že je ještě živý a otočila se zpátky k Luciusovi. „Jak to, že jsi živý?“
   Znovu se ušklíbl. „Já jsem ale nikdy neumřel. Odmítl jsem jít zpátky do Azkabanu, a tak jsem předstíral svou vlastní smrt. Byl to jen malý trik, který jsem pochytil od Červíčka.“
   „Té spodiny? Slyšela jsem, že se během války skrýval. Copak, snad jsi se nepotloukal s ním a s dalšími vám podobnými krysami?“ vyštěkla na něj rozzlobeně.
   „Ne. Našel jsem ho až po válce,“ odpověděl ledabyle. „Náhodou jsem projížděl okolo místa, kde se skrýval a setkal jsem se s ním.“
   „Jaké štěstí pro tebe,“ řekla sarkasticky.
   Lucius se začal smát. „Pravda. Byl docela věrný sluha...“
   „To jistě. Někdo tak slabý nemůže dělat nic jiného,“ přerušila ho Hermiona.
   „Proč, miláčku? On je docela schopný, co se kleteb týče. Koneckonců jsi to sama nedávno poznala.“
   Hermiona se na něho chvíli dívala a snažila se tomu porozumět. Pak jí to ale došlo a překvapeně vyvalila oči. „Ron!“
   „Vždy jsi byla elegantní dívka,“ řekl sladce a šel pomalu k ní.
   Hermiona se při tom posunula blíž k Dracovu tělu. „Proč?“
   Lucius se sklonil a podíval se jí do očí. „Připouštím, že jeho smrt nebyla součástí mých originálních plánů, ale překážel nám v cestě. Měla jsi přijít sama.“
   Hermiona se podívala do země, když si uvědomila, že je vlastně vina za jeho smrt. Po chvíli se ale v duchu okřikla. Takhle přece nemůže uvažovat.
   „Není to má vina,“ zašeptala spíše k sobě.
   „Nepřestávej si to říkat a možná tomu uvěříš,“ řekl s úsměvem. Přešel přitom ještě blíž a opřel se o stěnu vedle ní. Hermiona přitom zaostřila všechnu svou pozornost na blonďatého dospívajícího muže, který ležel vedle ní na podlaze. Navenek sice zůstala klidná, nicméně přesto ji to dost znervózňovalo.
   Lucius se na ni zle usmál. „Jaká je tvá dcera?“
   Hermiona zvedla vzdorovitě hlavu a podívala se na něho. „Nepřibližuj se k mé dceři.“
   Lucius se začal smát. „Být tebou, nepronášel bych v tuhle chvíli nějaké hrozby. Nejsi zrovna ve výhodné pozici, pokud jsi si nevšimla.“
   „Je mi jedno, co mi uděláš,“ zavrčela na něho Hermiona, „ale nedotýkej se mé dcery.“
   Lucius si ji prohlížel, než promluvil. „Ale Hermiono, nic ti neudělám. Uvidíš ale něco zajímavého v životě mého syna: pokaždé, když mě odmítneš, bude on potrestaný.“
   „Co ode mě chceš?“ zeptala se, když jí po tváři sklouzla slza.
   Lucius šel zpátky ke dveřím. Než je ale za sebou zavřel, otočil se a ušklíbl se na ni. „Stále ještě spolu máme jednu nedokončenou záležitost.“
   Když nakonec odešel, ozýval se v temném vězení jen její tichý vzlykot.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25,
       26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, epilog