TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› dokončené

        

25.kapitola - Polibek


     vloženo: 09.11.2007    8.588 znaků / 1.455 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Poté, co zanechali Siriuse samotného, odešli Remus s Tonkovou dolů do knihovny. Sirius byl zase v jedné z těch jeho nálad a oni moc dobře věděli, že udělají lépe, když se ho nepokusí utěšovat.
   „Chceš něco k pití?“ zeptal se Remus, když vstoupili do knihovny.
   „Co tu máte?“
   „Džus, čaj...“
   „Je tu něco trochu silnějšího?“ zeptala se s úsměvem.
   „Myslím, že tu měl někde Sirius ohnivou whisky a medovinu,“ zamumlal Remus, zatímco prohledával stůl.
   „Medovina by nemusela být špatná.“
   Remus nakonec našel skrytou láhev medoviny a nalil trochu do dvou skleniček. Když láhev nakonec zase uklidil, podal jednu skleničku Tonksové, zatímco druhou si ponechal pro sebe.
   „Já už nevím, jak bychom mu mohli pomoci,“ zamumlal sklíčeně po chvíli Remus, když si sedl na pohovku u krbu.
   „Pomáháme mu tím, že jsme tu všichni pro něj,“ řekla Tonksová.
   „On nás ale nikoho nenechá...“
   „Nedáváme mu moc na výběr,“ řekla rychle. „Remusi, ty jsi jeho nejlepší přítel. Potřebuje tě víc, než si dokáže připustit.“
   Remus si prohrábl rukou vlasy a povzdechl si, zatímco stočil oči k podlaze, pryč od jejího nehybného pohledu.
   Přešla k němu a položila mu utěšující ruku na rameno. „On jí už jednou ztratil, Remusi, a bojí se, že ji znovu ztratí. Musíme ho nějak přinutit, aby vidět to, co nechce.“
   „Asi máš pravdu,“ přikývl Remus.
   „Já vím,“ odvětila s úsměvem a sedla si vedle něj. Pak ale její tvář zvážněla. „No... a jaký je tedy ten plán?“
   Remus se jen usmál, naklonil se k ní a zašeptal jí ho.
   Tonksová se v tu chvíli začala hlasitě smát. „To je dobrý,“ vykřikla, když popadla dech, objala ho kolem krku a políbila.
   Remus tam v tu chvíli jen šokovaně seděl, než se vzpamatoval, dal jí ruce okolo pasu a také ji políbil.
   „No... já chci... já... jenom... ehm... budu předstírat, že jsem vás tu nikdy neviděl,“ prohlásil najednou červenající se Harry, zatímco se snažil s chichotající se Ginny neúspěšně vycouvat z místnosti.
   Remus v tu chvíli rychle vyskočil z pohovky a podíval se na ně. „Ne, to je v pořádku. My jsme jen byli... no... jen jsme diskutovali o tom, jak pomoct Siriusovi...“
   Ginny se na něho usmála. „Jistěže.“
   Tonksová tam jen seděla s malým úsměvem na rtech a pozorovala vlkodlaka, stojícího před ní, který se snažil vykoktat nějakou výmluvu.
   „Dobře, dobře,“ přerušil nakonec jeho trápení ještě trochu se červenající Harry. „Přišli jsme vám jen říci, že Brumbál svolal na dnešní večer schůzi. Sice nám toho víc neřekl, ale nejspíš se něco stalo.“
   „Musí to být něco vážného,“ řekl zamyšleně Remus.
   „Stalo se něco vážného?“
   Všichni se otočili ke dveřím, kterými zrovna vešel do místnosti Sirius s dětskou vysílačkou v ruce. Vypadal dost unaveně a pod očima měl tmavé kruhy z nedostatku spánku. Také v poslední době docela dost zhubnul, ačkoli tvrdil, že hodně jí.
   „Vypadáš hrozně,“ řekla nestydatě Tonksová.
   „To ty taky,“ zamumlal Sirius a střelil po ní pohledem. „Co se tu děje?“ zeptal se nakonec, když se podíval na ostatní.
   „Brumbál svolal na dnešní večer schůzi,“ informoval ho rychle Harry.
   „Muselo se něco stát, když ji tak narychlo svolal,“ zamračil se Sirius.
   „Docela by mě ale zajímalo, co,“ řekla Ginny.
   „No, myslím si, že se to večer dozvíme,“ odpověděl jí s pokrčením ramen Sirius, zatímco šel ke stolu, aby si nalil něco k pití. „Kdo byl v mém stole?“
   Remus s tonkovou se po sobě jen podívali. Rychle ukázali na Harryho s Ginny a snažili se co nejrychleji a ne moc nápadně odejít. Ještě ale, než za sebou zavřeli dveře, mohli slyšet Harryho s Ginny, kteří zrovna vykoktávali nějakou nevinnou výmluvu.

   Brumbál seděl ve své kanceláři s tlustou vlněnou přikrývkou přehozenou přes klín a díval se s hlavou plnou starostí do plápolajícího ohně.
   Poslední válka si od něj vybrala své, stejně jako smrt Minervy. Ztratil tehdy velký kus sebe a výsledkem války si nebyl tak docela jistý...
   A teď měl dokonce ještě víc znepokojujících věcí, na které musel myslet. Poslední zpráva stále ještě ležela na stole vedle něho.
   Bezprostředně po jeho doručení svolal schůzi, ale prozatím nikoho o nejnovějších zprávách neinformoval. Věděl, že je tím všechny trochu trápí, ale nejprve musí sestavit nějaký plán.
   Po hodině přemýšlení stále ještě seděl před krbem a zkoušel vyřešit jejich další kroky. Co ale zoufale potřeboval, bylo více informací.
   Hermionin únos a Ronova smrt stále ještě tížili jeho srdce. Svým způsobem se totiž stali spolu s Harrym součástí jeho tak zvané rodiny. A teď byli oba pryč, jeden unesený, druhý mrtvý, a on s tím nemohl doposud nic dělat.
   „Ach, Minervo,“ zašeptal do okolního ticha, „tak moc bych si přál, abys byla ještě tady.“
   Lehký vánek proplul místností a zatřepotal plameny v ohni, než se několikrát zatočil okolo Brumbála, který se jen usmál. „Najdeme ji, Minervo. Nesmíme se vzdát.“
   A s jeho nově nalezenou důvěrou se posadil rovněji v křesle, zatímco se mu v hlavě začal tvořit plán.

   Zvedla hlavu a setkala se se Snapeovým pohledem. „Jestliže se odtud někdy dostanu, zabiju tě. To slibuju,“ řekla krutě Hermiona a dost nahlas, aby jí oba slyšeli.
   Lucius se k ní nahnul. „Proč ne teď?“ zašeptal jí do ucha.
   „Ne,“ odpověděla mu podrážděně, když se zamračila na černovlasého muže. „Rychlá smrt je pro něho příliš snadná.“ Nemůže ho rychle zabít. On musí za své činy trpět...
   Lucius se zasmál. „Ale, ale, ale, ty jsi ale zlomyslná.“
   Hermiona k němu otočila svůj zlostný pohled. „Myslím, že to jsi zjistil už před hodně dlouhou dobou, Luciusi,“ vyštěkla na něj, zatímco on se jen ušklíbl.
   „Vždy jsi byla zábavná.“
   „A ty jsi byl vždy hlupák.“
   Luciusovi se vypařil úšklebek z tváře a v očích se mu objevila zlost. „Udělala bys lépe, kdyby sis pomatovala svou situaci, Hermiono. Pamatuj si, že tě mohu kdykoli zabít...“
   „Tak to udělej,“ skočila mu do řeči, „zabij mě.“
   Lucius se usmál, zatímco ledabyle kroužil hůlkou. „Příliš snadné.“
   Hermiona zavřela oči a očekávala bolest. Slyšela Luciuse, jak vyřkl „Crucio“, ale bolest nikdy nepřišla. Když nakonec otevřela oči, uviděla na zemi jen kroutícího se Snapea. Jeho ústa se otevírala, jako kdyby křičel, ale žádný zvuk z nich neunikal.
   Lucius nakonec po chvíli ukončil kletbu, otočil se zpátky k Hermioně a pohladil ji prstem po líci. „Můžu tě zabít, Hermiono. Než to ale udělám, nikdy mě už nenapadneš a podrobíš se mi.“
   „Tak s tím bych nepočítala, být tebou,“ zavrčela na něj.
   Lucius chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Když si nakonec sedal zpátky do svého křesla, vstoupilo do místnosti pět smrtijedů a přešlo k němu.
   „Vraťte ji zpátky a vezměte tuto spodinu...“ kopl do Snapea, „...do vězení. Později se ujistím, zda jste se o něho dobře postarali.“
   „Ano, pane,“ řekli všichni poslušně, uklonili se a šli splnit svůj úkol.
   Dva z nich jí chytli každý z jedné strany, zatímco zbylí tři zvedli Snapea a vytáhli ho z místnosti.
   Když jí smrtijedi vstrčili do jejího žaláře, objevil se bezprostředně po jejím boku Draco. „Co se stalo? Co ti udělali?“
   „Mají Snapea,“ řekla mu hořce.
   „Cože?“ vykřikl šokovaně Draco. „Tím pádem teď nemá řád žádného vyzvědače...“
   „A to je jedině dobře,“ vyštěkla Hermiona, když si skřítka ruce na prsou.
   „Co tím myslíš?“
   „Nabídl jim Harryho a Sirinu, aby mu dovolili se k nim zase připojit.“
   „Cože?“ Draco jen dokázal zírat na rozzlobenou čarodějku před ním.
   „Slyšel jsi mě,“ odpověděla mu ještě víc rozzlobeně. „On to na nás hrál, Draco. Byl ochotný jim dát Harryho a mou dceru výměnou za to, aby mohl být zase jedním z nich.“
   „To musí být nějaká chyba...“
   „Ne, není. Setkala jsem se s ním. Mučili ho. Tvůj otec mi řekl o jeho zradě a on to nepopřel.“
   Draco věděl, že není ten správný čas ji teď přesvědčovat o opaku a chtěl se jí zrovna zeptat na to, co jí vlastně Lucius řekl, když se Hermiona bolestivě chytila za břicho a klesla k zemi.
   „Hermiono,“ řekl, když si k ní klekl na zem, „co je ti?“
   „Já nevím,“ stačila vydechnout, než se k němu otočila zády a začala zvracet.
   Draco rychle, ale opatrně, shrnul vlasy z její tváře, zatímco jí druhou rukou hladil po zádech.
   „Je to lépe?“ zeptal se starostlivě, když si utírala tvář.
   „Kdo ví,“ zamumlala neduživě. „Necítím se příliš dobře...“
   „Proč si nejdeš na chvíli lehnout?“ navrhl. „Budu držet hlídku, zatímco budeš spát. Potřebuješ odpočinek.“
   „Jsi si jistý?“
   „Ano. Jsem si jistý. Potřebuješ to víc než já. Vypadáš hrozně.“
   Hermiona se usmála. „Díky.“
   „Nechtěl jsem tím... já jen...“
   Hermiona ho rukou umlčela. „To je v pořádku. já to vím.“ Povzdechla si a usmála se na něho. „Děkuju ti. Jsem si jistá, že mi bude ráno dobře.“
   „Jen si dopřej trochu odpočinku,“ řekl jí s úsměvem, než přešla do rohu místnosti, kde si lehla na zem.
   „Dobrou noc, Draco,“ stačila ještě vydechnout, než usnula.
   „I tobě, Hermiono,“ ozvalo se po chvíli do ticha.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25,
       26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, epilog