TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

Komentáře k povídce

        

Zmijozelská výzva

 
    autorka: Everett Scott
    přeložila: Santinan Black
    žánr: tajemství
    info: každý zmijozelský student se musí zúčastnit tak zvané Zmijozelské výzvy, pokud si přeje absolvovat Bradavice jako Zmijozel. Ale co je vůbec zač ta Výzva, kterou musí projít?

    9.328 znaků/1.480 slov - vloženo: 04.12.2010
    počet zobrazení: - klasifikace: 90%

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Každý zmijozelský ředitel, který kdy byl, byl studentem Zmijozelu. V tomto ohledu zde nebyla žádná výjimka. A to bylo jen z jednoho jediného důvodu a to: Jedině ředitel věděl o zmijozelské výzvě.
   Od okamžiku, kdy Zmijozel byl v domě, zde existovali různé tajné soutěže. Soutěže zabíraly každý rok čas od posledního úplňku před začátkem školy až po celý zbytek sedmi let, než studenti dokončili školu. Konalo se to o půlnoci v nejhlubším a nejtemnějším sklepení Bradavic a pouze studentům sedmého ročníku bylo umožněno soutěžit. Studenti museli soutěžit, nikdo se jich neptal, jestli chtějí nebo ne. Každý student Zmijozelu, který kdy žil, musel soutěžit.
   Všichni studenti z mladších ročníků byli prefekty zahnáni do postelí ve tři čtvrtě na dvanáct. Studenti sedmého ročníku čekali ve společenské místnosti plně oblečení s hůlkami v kapsách, předtím než odbyla půlnoc. Ředitel koleje otevřel portrét při dvanáctém úderu a vzal skupinu dolů. Chodby byly bez svíček nebo pochodní a byly přízračně tiché, když studenti následovali s důvěrou svého profesora. Jak postupovali hlouběji a hlouběji do útrob hradu, chodby se stávaly chladnějšími a dech studentů začínal být viditelný. Studenti se shlukli do těsné skupinky, jak se snažili jeden před druhým skrýt strach. Nikdo z jejich slavnostní skupinky neměl žádné záchytné body nebo tušení kam jdou. Každý z absolventů, který prošel touto záležitostí, se zapřísahal mlčením.
   Nakonec se zastavili na samém konci chodby, která již nebyla pokryta cihlami, ale více než čímkoli jiným byla pokryta špínou. Vchod před nimi byl lemovaný hořícími pochodněmi. Dveře byly obrovské a silné. Byly vyrobeny z ocele a nesly erb Zmijozelu – neměly žádné zámky nebo kliky a nemohli jste do nich vstoupit bez klíče. Klíč byla posvátná přísaha, která se dědí z dob Salazara a musí být vyslovena v podivném hadím jazyce, jedině pak se dveře pomaličku a tichoučce jako duchové otevřou.
   Místnost, která leží před studenty, je naprosto temná. Nic ze světla pochodní nedokáže rozehnat temnotu dále než těsně za dveře. Ředitel si opatrně stoupl na práh tak, aby nevstoupil do místnosti a pomalu řekl: „Jakmile jednou vstoupíte do této místnosti, nedostanete se ven, dokud soutěž neskončí.“ Studenti se shromáždili okolo v půlkruhu a nic neříkali, nijak nereagovali v žádném směru, věděli, že se to od nich očekává.
   Všichni z řad jejich rodičů byli absolventi Zmijozelu, a dalo by se říci, že nikdo z nich neměl vstoupit do soutěže. Mávnutím ruky je ředitel nasměroval do místnosti, jeho chodidla však byla jako přilepená na prahu místnosti.
   „Pokyny Vám budou dány, jakmile vkročíte do místnosti.“ Zde nastal okamžik váhání, předtím než primus vkročil do velké kruhové místnosti a jeho spolužáci ho tiše a beze slova následovali. Jakmile noha posledního studenta překročila práh místnosti, dveře se klouzavě zavřely opět naprosto neslyšně. Když se bezpečně zamkly a zámek s lehkým cvaknutím zapadnul na své místo, velký prstenec zeleného ohně vyrostl z podlahy, a zase uhasnul. Když to bylo půl kroku od každého, z důvodu malého prostoru se ze tmy vynořily kruhové podstavce. Jeden podstavec pro každého studenta. Každý měl na tom svém vyryto své jméno. Studenti si najednou stoupli na své podstavce. Když byl nahoře poslední student, opět vykvetla zelená růžice ohně a slyšeli chladný hlas.
   „Zmijozelští. Moji drazí, milovaní Zmijozelští, nyní v této místnosti musí každý ukázat, zda je Zmijozel nebo ne.“
   Hlas ďábelsky zakrákal, když pronášel slovo „Zmijozel“. Najednou, když se střed místnosti vyčistil, tam byl stan, oheň okolo začal rudě žhnout jako slunce a hned bylo všem jasné, že každý student, bude stát tam vepředu a čelit tomu, co mu zlo přinese.
   Primus odešel první, bylo to určeno tak, že žíly rudého ohně vedly od jeho podstavce ke středu místnosti přes kamennou podlahu. On šel pomaličku přes žíly a tiše vstoupil do stánku, najednou se zdál vyšší než ostatní. Místnost byla zakouřená a oheň hořel mírněji a dával jen omezené světlo. Primus cítil ledový závan, který mu přejel po těle a vyhublý mrtvý prst, který mu přejel po tváři a přešel v mrazení v zádech. Snažil se sáhnout po své hůlce, avšak bylo již příliš pozdě, a ta věc ho chytila za hrdlo a ztenčovala mu přívod vzduchu a zvedala ho ze země. Uslyšel u ucha chraplavý hlas:
   „Ty nemůžeš být Zmijozel. Jsi slabý!“ Student chamtivě lapal po vzduchu, a opět cítil své prsty, jak zavadily o hůlku. Sevřel je tak pevně, jak to jenom šlo a namířil s ní nestvůře přímo doprostřed hrudi. Jakmile se mu podařilo chytit dech, tak prohlásil: „Vinidicium!“ Slova byla donucena vyjít z jeho úst. Příšera klopýtla o kus nazpátek zastižena tím, jako by student použil lechtací kouzlo a ne nejsilnější známé odpuzovací kouzlo. Stálo to s hlavou zdviženou, vystřelila z toho krev a prázdné oči se stále upíraly na studenta. Běželo to plnou silou k němu. Primus to musel zkusit znovu: „Vinidicium!“řekl tentokrát hlasitěji a s větším přesvědčením. Nemělo to žádný efekt, nestvůra do něj bušila, dokud nepadl do bezvědomí.
   Kouř se vyčistil a stvoření zmizelo. Žíla se přeřadila na studenta na druhé straně komnaty a unaveně studenta následovala do prostředního místa dění. Mlha zakryla místnost a studenty kolem přibila na místo. Čekala, že stejná stvůra, která chytila ji, chytí i jejího spolužáka. Místo toho, se mlha rozestoupila a vynořil se z ní drak stvořený z plamenů. Plameny přeskočily na dívčinu tvář a vlasy, brzy se její tělo otáčelo celé zachvácené plameny. Ostatní studenti jí chtěli pomoci, ale strach je přikoval na jejich místech. Dívka brečela v agónii a zasténala mrazící kouzlo právě včas. Bez pohledu vyslala ohromující kouzlo ve směru, kde vyšlehly plameny. Kouzlo chytilo draka na straně špičaté kapuce toho stvoření. Drak houpal ocasem, slibujíce hněv a odvetu. Další student upadl do bezvědomí.
   A tak to šlo dál a dál, studenti, kteří přežili jeden úkol, byli vybráni na jiný, ještě nebezpečnější. Nakonec zbyly jenom dva, oba potlučení a krvácející. Žíly spojily oba podstavce a hlas opět promluvil: „Ten, který bude stát jako poslední, bude odměněn způsobem, který si ani neumí představit.“
   Vyndali hůlky a ladně se uklonili. Byli nervózní před začátkem svého souboje. Prokletí stíhalo prokletí. Jeden zmijozelský proti jinému. Kouzla byla vyslovena a zlomena, vržena a odražena. Nakonec se však jedno obzvláště bolestivé prokletí dostalo skrz a skončilo noční můrou. Prostřední podstavec byl zalit světlem a poslední stojící, domácí kapitán famfrpálového týmu, na něj vystoupil.
   „Ty jsi jediný. Jediný, který bojoval beze strachu a bez zábran. Ty jediný jsi hoden mého věčného ochranného znamení.“ Oheň zachvátil studentovo tělo v okamžiku, kdy hlas dořekl poslední slovo, a když ustoupil, student zůstal. Jeho plášť byl roztrhaný a spálený a přes holá záda se táhlo tetování v podobě zkrouceného hada.
   Zámky cvakly a ocelové dveře se klouzavě otevřely, kouř se vyhrnul do chodby. První, na co ředitel myslel, bylo, zda někdo z jeho netrénovaných studentů přežil. Zahlédl kapitána famfrpálového mužstva, jak hrdě stojí na středním podstavci a podlahu kolem něj pokrývají těla jeho spolužáků, kteří jsou v bezvědomí. Ředitel vkročil do místnosti a objal vítěze. Když to udělal, tak ostatní začali ožívat. Každý z nich v pořadí, ve kterém hrál se spolužákem, který vyhrál. Když byli všichni konečně znovuprobuzení, šel primus se svěšenou hlavou do středu pódia a políbil lem hábitu kapitána famfrpálového družstva. Každý student následoval příkladu svého primuse, a když to všichni udělali, jejich ředitel pronesl: „Nyní jste opravdový Zmijozelové. Nikdy nesmíte o tomto rituálu promluvit. Jestliže to uděláte, smrt si Vás rychle najde. Teď pojďte za vašimi kolegy ze Zmijozelu, aby i oni mohli vidět, jak jste tu dnes dopadli.“
   Ředitel vyvedl skupinku z komnaty ven do chodby, která nyní byla zalita světlem. Jakmile poslední student opustil komnatu, dveře se za ním zavřely a zamknuly na další jeden rok. Studenti nyní viděli zdi chodeb, kterými šli. Byly obloženy pozůstatky. Pozůstatky nepřátel samotného Zmijozela, kteří neměli štěstí a byli chyceni a zabiti. Krev potřísnila kameny. Ne však krev nepřátel, ale krev studentů, jako jsou oni sami, kteří propadli u výzvy před stoletími a zanechali své stopy navždy v hradu, jak klopýtali zpět skrz chodby do jejich společenské místnosti, jak padali a znovu vstávali. Jakmile prolezli otvorem po portrétu dovnitř, jejich mladší spolužáci se kolem nich tiše shlukli. Ředitel prošel jako poslední a stoupl si mezi žáky sedmého ročníku a ostatní.
   „Tito studenti se osvědčili jako praví Zmijozelové. Učte se od nich, protože jednou můžete chodit pěšky, stejně jako dřív i oni. A jednou můžete vstoupit do Salazarova řádu, jakož to učinili i oni.“ Nikdo neřekl nic, když sedmáci šli pomalu do svých pokojů. Mladší studenti jim jako projev úcty udělali uličku.
   Tito studenti sedmého ročníku nyní jsou a navždy budou Zmijozelové. Nikdo a nic nemůže změnit to, že nyní v jejich žilách koluje krev Salazara. Je to tajemství komnaty a je příliš mocné. Několik týdnů potom studenti složí závěrečné zkoušky a odejdou z Bradavic do světa. Nikdy se neobrátí proti sobě, nikdy neodhalí tajemství Salazarova řádu, které na ně bylo přeneseno. A v budoucnu bude přeneseno i na jejich děti, které se stanou Zmijozelskými studenty.
   A tak koloběh pokračuje. Koloběh Hrdosti. Koloběh Nenávisti. Koloběh Moci.