TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

  ›› povídky na přání
    ›› Zrození temnoty

Komentáře k povídce

        

Zrození temnoty

 
    autorka povídky: Santinan Black
    druh povídky: jedno ze světa HP
    žánr: romantika/tragédie
    postavy: Tom/AUTP-Nina
    na přání pro: Alisu

     vloženo: 23.03.2011    14.215 znaků / 2.434 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Námět - děj: HP, postavy: Tom Riddle/AUTP-Nina (holka také ze Zmijozelu), námět: Nina ho tajně miluje. Na konci ročníku to Tom zjistí a začne s ní chodit - pozn.: smutný konec
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Dívka s plavými vlasy seděla u okna v zastrčeném koutku knihovny, kde mezi regály zaplněnými knihami nacházela jakousi útěchu a klid, a hleděla na všechny lidi na pozemcích. Doufala, že spatří jeho. Mladého muže, který jí již od druhého ročníku imponoval, a do kterého se tajně zamilovala, což si dokázala přiznat až loni na konci ročníku. Velmi dobře si uvědomovala, že tohle je jejich poslední společný rok tady v Bradavicích. Pak se jejich cesty rozejdou a ona už ho nejspíše nikdy nespatří. Při té představě si skousla spodní ret, až jí vytrysklo pár drobných kapek krve. Nepřítomně je olízla jazykem, ze zamyšlení ji vytrhla až železitá pachuť krve v ústech. Minuty a hodiny ubíhaly a ona stále tiše seděla na okenní římse a hleděla skrz skelněnou tabulku ven. Nepřicházel. Povzdechla si, dnes už bude muset jít, ještě ji čeká jedno pojednání do obrany proti černé magii. Vstala, protáhla si ztuhlé paže a nohy po několikahodinovém sezení ve stejné poloze, posbírala pár knih a odešla směrem ke Zmijozelské koleji. Tajně doufala, že ho třeba potká na chodbě a on jí věnuje alespoň letmý pohled. Připadala si jako feťák, který potřebuje svou dávku.
   V koleji bylo jako vždy celkem plno, ale nakonec se jí podařilo najít místečko blízko krbu, kde stálo pohodlné křeslo, u něhož byl i stolek. Měla již většinu pojednání na OPČM napsanou, když se vedle ní někdo postavil. Na krku se jí zježily chloupky, a tak chvíli váhala, než vzhlédla k postavě, která na ni hleděla shůry. V okamžiku kdy se její oči střetly se sytě hnědýma očima mladíka, který stál nad ní, se jí zastavilo srdce. Nasucho polkla.
   „Potřebuješ něco, Tome?“ zeptala se skrz sevřené hrdlo.
   „Mohla by si mi pomoct s tou prací, co máme do starých run, prosím?“ zažádal tak tiše, že ho mohla slyšet jen ona a nikdo jiný. Nechápavě na něj zírala. Nikdy nechtěl od nikoho pomoc. Podezřívavě se na něj zahleděla. Několik vteřin si detailně prohlížela jeho tvář, ale nenašla tam ani známku po nějaké zlomyslnosti. Nakonec pokrčila rameny.
   „To je ano?“ zeptal se. Přikývla.
   „Přines si podklady a můžeme se do toho hned pustit,“ souhlasila. Uvnitř v hrudi pocítila hřejivé píchnutí. Okamžik na ni hleděl, než promluvil.
   „To doučování proběhne v mé soukromé ložnici. Nemusí každý vědět, že jsem potřeboval pomoci,“ řekl maličko povýšeně, otočil se a odešel. Nečekal na ni a ani se neotočil. Okamžik za ním hleděla, než si sesbírala věci do OPČM a vyrazila nahoru za mizející postavou Toma Marvolo Riddlea.

   V jeho soukromé ložnici bylo teplo a útulno. V krbu tu žhnuly uhlíky, které stále ještě vydechovaly teplo. Tom seděl u dlouhého stolu, kde měl rozložené různé knihy a popsané svitky. Všimla si, že většina se týká lektvarů a černé magie. Pokrčila rameny, každý měl nějaký zájem, nezavrhovala ho jen proto, že ho fascinovaly lektvary a černá magie. Ostatně studiem černé magie mohla vzniknout i OPČM.
   Pokynul jí ke křeslu na druhé straně stolu. Několika málo pohyby si na stole udělal místo, aby si tam mohl položit starodávné runy.
   „Proč jsme vlastně nemohli zůstat dole ve společence?“ ptala se se zájmem. V hnědých očích mu blýsklo.
   „Každý přece nemusí vidět, jak mi někdo s něčím pomáhá, ne?“ zahleděl se jí do světle zelených očí.
   „Takže je to Tvá pýcha, co ti nedovolí ukázat ostatním slabost,“ usmála se na něj zářivým úsměvem plným pochopení. Přikývl a pozorněji se na ni zahleděl.
   „Netrvalo ti moc dlouho mě prohlédnout. Ale ano, jsem příliš hrdý a pyšný, než abych přiznal vlastní nedostatek,“ pokřiveně se usmál a podíval se na ni přes konečky prstů. Z toho pohledu se jí rozbušilo srdce. Je možné, že by ji vnímal jako ženu a ne jen jako kamarádku? Ten pohled jí dával naději. Zavřela oči.
   „Měli bychom se pustit do toho pojednání do run,“ pousmála se a sáhla po knize na stole. Nalistovala příslušnou stránku, protože to pojednání už měla napsané.
   „Tady je v kostce zapsáno vše, co potřebuješ do toho pojednání,“ usmála se a podávala mu knihu nazpět. Lehce se dotkl jejích rukou, když si od ní bral knihu. Zachvěla se. Tom si toho všiml a upřel na ni dlouhý, zvědavý pohled. Zčervenala a sklopila pohled k desce stolu. Měl nutkavou potřebu ji polaskat na tváři. Ale nakonec svou ruku stáhl. V tu chvíli zvedla oči a pevně se svými světlými zahleděla do jeho temných. Měla pocit, že se v nich ztratí.
   „Tome,“ zašeptala, hledíc mu do obličeje.
   „Ano?“ tázavě pozdvihl obočí.
   „Vím, že to bude znít hodně opovážlivě, ale nedal by sis se mnou jen jednu jedinou schůzku jako se ženou, a ne jako s kamarádkou?“ zeptala se jedním dechem a vyčkávavě se na něj zahleděla. Trochu ho zaskočila, ale nedal to na sobě znát. Již dlouho se mu velmi líbila, ale nechtěl, aby o tom někdo věděl, a tak kolem ní chodil po špičkách.
   „Tobě nestačí být tu se mnou sama?“ ptal se jemně. Zrudla, jako růže. Zkoušela promluvit, ale z hrdla se jí nevydrala ani hláska. Nakonec tedy přikývla na souhlas.
   „Tak vidíš, co víc by si ještě chtěla?“ ptal se s lehkým pousmáním v koutcích úst. Nina se zhluboka nadechla a vydechla, než se donutila na něj třeba jen podívat. Nakonec se zvedla, přešla až k němu a chytila jeho tvář do dlaní. Lehce se k němu sklonila a přitiskla své rty na jeho. Překvapený Tom nijak nereagoval, avšak rozhodně se dívčině počínání nebránil. Po chvíli, která se oběma zdála nekonečná, se od něj odtáhla a narovnala se.
   „Po tomhle jsi toužila, Nino?“ ptal se zdvořilým tónem, který byl zdánlivě klidný. Avšak uvnitř Toma to vřelo vnitřním ohněm. Krev se mu při tom polibku vzbouřila v žilách a srdce hrozilo protržením hrudního koše. Navenek si však dokázal uchovat svou chladnou masku. Nina cítila, jak jí od výstřihu stoupá horkost, ale nedokázala od jeho dokonalé tváře odtrhnout oči. Přišel jí tak krásný jako nikdy. Oči se mu zvláštně třpytily a rty měl zrudlé v důsledku jejího polibku. Byl nádherný.
   „Ano, alespoň po tomhle jsem toužila,“ přiznala se bez vytáček. Zvedl se a chytil ji za paži. Jeho sevření bylo pevné, ne však hrubé.
   „Alespoň,“ zašeptal jako tichá ozvěna její slova.
   Zadívala se nahoru do jeho tváře. Cítila, jak ji pohlcuje temnota jeho očí. Druhou rukou ji chytil vzadu za krkem, čímž jí podepřel hlavu. Automaticky pootevřela ústa a čekala, co bude následovat. Tom se sklonil k pootevřeným rtům, které přímo vybízely k polibku. Přitiskl svá ústa na ty dívčí. Položila mu ruce na ramena a čekala na jeho další reakci. Lehce jí přejel jazykem po rtech. Nina okamžitě uposlechla jeho jemného nátlaku a pootevřela ústa, aby ho mohla vpustit dovnitř. O něco silněji si ji přimáčkl k tělu, až Nina zavzdychala slastí. Obtočila mu ruce kolem krku a prsty mu prohrábla krátké, černé vlasy. Kousl ji do rtu, až Nině vytryskla krev. Zasykla, ale neodtáhla se, naopak se k němu přitiskla celým tělem ještě více a začala ho líbat mnohem náruživěji. Nakonec ji od sebe odtáhl a zahleděl se jí do světlých očí.
   „Proč to děláš?“ zeptal se s opravdovým zájmem. Sklopila pohled a umíněně si prohlížela prostřední knoflíček jeho košile. Chytil jí bradu mezi palec a ukazováček a donutil ji, aby se mu zahleděla do obličeje. Cítil, jak se jí narovnala ramena a její tělo ztuhlo.
   „Protože. Protože tě miluju!“ skoro na něj zakřičela. Tom Marvolo Riddle poprvé ve svém životě nenacházel slova, a tak Ninu jen lehce políbil na čelo.
   Na dívčině tváři se objevily dvě velké, osamocené slzy, které stékaly dolů po Ninině obličeji a zanechávaly po sobě vlhkou stopu. Špičkou prstu přejel po jedné z mokrých stezek, a pak z něj olízl slanou vlhkost.
   „Jak mě můžeš milovat? Jsem sobecký, pyšný a arogantní,“ prohlásil poněkud zhrublým hlasem. Zahleděla se na něj zelenýma očima, v kterých se leskly další ještě neprolité slzy.
   „Já vím, že jsi takový, ne-li horší než říkáš. Já to všechno vím a přece v srdci cítím, že ty jsi ten, k němuž patřím. Nechápu to a nenávidím, ale nemohu s tím nic dělat,“ prohlásila už vztekle zvýšeným hlasem a tvrdě se mu zahleděla do tváře. Odhrnul jí z obličeje pár pramínků vlasů a sklonil se k ní, ale ne aby ji políbil, ale proto, aby k ní promluvil: „Nino, ať je tedy po tvém. Od této chvíle jsi má tělem i duší, stejně jako já tvůj,“ prohlásil tiše a cítil, že mu v hrudi praskla ochranná skořápka, do které zahalil své srdce. Nevěřícně se na něj podívala s nechápavě pootevřenými ústy.
   „My-myslíš to vážně?“ zakoktala se. Přikývl a políbil ji na špičku nosu, a poté i lehce na ústa.
   „Ale pokud mě někdy ponížíš. Pokud se jen jednou jedinkrát doslechnu, že jsi mě třeba jen v myšlenkách podvedla, pak zabiju jeho i tebe a nebudu mít nejmenší výčitky svědomí,“ řekl pevným a chladným hlasem. Věřila mu každé slovo. A kdyby ne, tak při pohledu do jeho děsivě chladných a v tu chvíli prázdných očích by mu uvěřila.
   Znovu se k němu přitiskla celým tělem. Cítila, jak se zhluboka nadechl a usmála se s tváří položenou na jeho hrudi. Jednou rukou ji pohladil po vlasech a druhou po pevném zadečku. Nechápal příliš proč, ale v okamžiku, kdy ji políbil, se mu jakýmsi záhadným způsobem ulevilo. Vtiskl jí tvář do vlasů a vdechoval jemnou vůni levandule a hřebíčku. Zvláštní, ale příjemné spojení těchto vůní dokázalo, že se uvolnil a vychutnával si tuto chvíli, kdy tu byli jeden pro druhého.

   Blížil se konec školního roku. Uběhlo už několik týdnů od Ninina přiznání svých citů. Od té chvíle byly Nina s Tomem nerozlučná dvojka. Nikdo je nikdy neviděl o samotě. Nina i Tom cítili, že si musí vynahradit ztracený čas. Nina se podvědomě obávala konce roku. Bála se, že se zakončením studia v Bradavicích se rozejdou i jejich cesty. Cítila, že Tom je také neklidný, ale odmítla se ho na to ptát.
   „Nino?“ ozval se hluboký mužský hlas, který se naučila tak dobře znát. Usmála se na něj.
   „Ano,“ odpověděla tiše. Zadíval se na ni očima temnýma jako inkoust. V hrudi se jí sevřela ledová pěst. Věděla o Tomově obrovském potenciálu coby budoucího velkého kouzelníka, avšak stále nevěděla, co to znamená pro ni. Tom pro ni byl ochráncem i rádcem. Rozuměla jeho vysokým nárokům na sebe i své společníky. Chápala jeho názory, že hůlka patří do ruky jen čistokrevným kouzelníkům, jako byla i ona sama. Ale nyní se obávala toho, co z jeho úst uslyší. Vstala a natáhla k němu ruku. Tom ji zachytil do své a přitáhl Ninu k sobě.
   „Doopravdy mě miluješ?“ zahleděl se jí do světlých očí a hledal v nich sebemenší náznak lži.
   „Ano, z celého srdce, Tome,“ přikývla. Cítila, jak si vydechl. Ledová pěst sevřená uvnitř její hrudi však nepovolovala. Pohladil ji konečky prstů po tváři.
   „Příští týden po ukončení školy budu muset na nějakou dobu odcestovat,“ promluvil poněkud posmutnělým hlasem. Zadívala se na něj široce rozevřenýma očima.
   „Kam?“ V tom jediném slovu bylo slyšet její zoufalství a smutek. Chtěla brečet, ale nakonec to nutkání překonala.
   „Pojedu na kontinent. To je vše, co potřebuješ vědět,“ prohlásil a nepřestával ji hladit po tváři konečky prstů. Zhluboka se nadechla, než dokázala promluvit.
   „Takže tohle je poslední rozloučení?“ zeptala se stále ještě vyrovnaným hlasem, v kterém byl podtón zoufalství a osamění. Vtiskl jí polibek na čelo a opřel si bradu o její hlavu. Díky tomu se mu mohla schovat v náručí.
   „Ne, chci tě vzít s sebou. Ale nesmíš o tom nikomu říct. Nikdo nesmí vědět s kým, ani kam pojedeš. Musíš zapomenout na všechny a všechno. Budu pro tebe existovat jen já a nikdo jiný. Jsi ochotná tohle vše obětovat? Opravdu mě miluješ natolik, abys tohle všechno podstoupila?“ ptal se vážným hlasem, přičemž ji nepřestával kolébat v náručí. Okamžik bylo téměř dokonalé ticho, rušené jen a pouze jejich tichým dechem. Opřela se mu o hruď dlaněmi a vzhlédla. Těkala pohledem po jeho tváři. Tak krásné až by se skoro dalo říci dokonalé. Hleděla na jeho obličej se silnou čelistí, pevnou bradou, rovným a dlouhým nosem, vysokými lícními kostmi a temnýma očima. Dlouze mu hleděla do očí a prsty jemně přejížděla po linii jeho čelisti až ke svůdným ústům, než promluvila.
   „Chci s tebou odejít. Rozhodně se tě nevzdám, ne ve chvíli, kdy jsem tě získala,“ prohlásila pevně a vtiskla mu jemný polibek na rty.
   „Děkuji,“ pronesl tiše do jejích úst. Ještě tu noc se milovali s vášní a živočišností mladých lidí, kteří si potřebují dokázat, že tu jsou jen jeden pro druhého.

   O několik měsíců později se uprostřed nehostinných hřebenů a skal Rumunska stala nehoda, o které se pak ještě dlouho psalo ve Věštci. Šlo o smrt mladé čarodějky, která nikdy nebyla doopravdy vysvětlena.
   Jedinými svědky této tragické události byl mladík s tmavými vlasy a ještě temnějšíma očima a vyhublý muž se světle hnědou špičatou bradkou a vyholenou lebkou. Oba dva muži svírali v ruce své hůlky.
   „Proč jsi to udělal, Gorzakove?!“ ptal se hlasem nabitým vztekem mladík. Gorzakov se na něj zahleděl a v jeho stříbřitě šedých očích se něco zalesklo.
   „Protože tě omezovala. S ní by jsi nikdy nedosáhl takové moci. Máš obrovský potenciál, jen ho musíš využít. Proto jsem tě té holky musel zbavit!“ vysvětlil mu Gorzakov hrubým hlasem. Tom se na něj zahleděl a namířil na něj hůlkou.
   „Já ji miloval a co víc, ona byla čistokrevná čarodějka a byla jen moje. Duší i tělem byla moje,“ zlomil se mu hlas. Gorzakov viděl v mladíkových očích slzy, které však nikdy nebudou prolity.
   „Teď jsi svobodný a jednou budeš opravdu velmi mocný kouzelník,“ prohlásil Gorzakov a sklonil hůlku k zemi, i přesto, že věděl, co se stane. Věděl, že odplata ho nemine, ale to byla nezbytná součást výcviku, který pro něj připravil. Musel toho mladíka připravit o city, což se mu nyní nejspíše opravdu povedlo.
   „Avada kedavra,“ zaznělo z mladíkových úst ledově. Gorzakov se jen usmál, v tuto chvíli věděl, že uspěl, pak už ho pohltila věčná temnota.

   Tom se přemístil dolů k tělu své jediné lásky. Vzal ji do náručí a kolébal její chladnoucí tělo. Z oka mu skanula jedna jediná slza plná hořkosti a zármutku. Jako perla se ztratila v Nininých vlasech. Vypadala, jako by spala, avšak on věděl, že z tohoto spánku, se již nikdy neprobudí. Ještě naposledy políbil její měkká ústa a pohladil její tvář.
   „Navždy moje,“ zašeptal tiše.
   Tom Marvolo Riddle cítil, že se mu srdce znovu obalilo ledovou krustou hořkosti, kterou však již nikdo nikdy nerozlomí. Věděl, že až bude mít dost síly, tak se pomstí. Kvůli ní, ale i kvůli sobě. Každý kdo se mu kdy postaví, bude litovat, že to udělal. Protože on, Tom Marvolo Riddle, se stane nejmocnějším kouzelníkem, který kdy žil. V tomto okamžiku se zrodil Lord Voldemort.