TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce


        

Ztracená - Sabada Nefertiti Rheia

 
    autorka: Sabada Nefertiti Rheia
    žánr: romanticka/tragédie
    Info: o co všechno může člověk přijít životem a co všechno získá smrtí?

    2.364 znaků/428 slov    vloženo: 02.07.2006    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Bloudí ulicemi města, zahalena noční tmou, tajemná krásná, nešťastná, je ztracena. Ticho a strach a vzpomínek pár dělí ji od smrti jen. Jen ty dvě vzpomínky nutí ji žít, jenom dvě a naděje že zase bude snít.
   A padá sníh, snáší se jak pírka holubí, ten bílý sníh. Padá do černých vlasů havraních, na bílou kůži, zůstává na řasách. Bosé nohy si jím cestu proráží, nevnímajíc chlad. Jde dál samotná, krásná, ztracená.
   Bloudí ulicemi velkého města, bloudí a sníh má ve vlasech, bloudí a slzy jí z očí padají, má strach, přesto jde dál. Nevnímá probouzející se město, nevnímá zvuky aut a světla domů, co jako podivná oka bez víčka hledí.
   Sny a přání už pohřbila, pohřbila i vzpomínky, krom dvou. Jen ty dvě její mysl tíží, jen dvě drží ji tady, jen dvě ji nutí žít... Touží je zahodit, zničit, touží je dostat ze svého života, ale nemůže, nejde to.
   Polibek, první polibek, jeho tvář jak se nad ní sklání, jak ji líbá, první polibek a první objetí. To je ta první, pro kterou stojí žít, polibek a šedé oči anglického prince plné nadějí a snů. Už dávno nejsou takové, už dávno ztratily lesk a ztvrdly, už dávno neznají naděje a sny, tak jako ty její.
   Dnes už dávno anglický princ pod zemí spí, už dávno odešel do míst, odkud se nikdo nevrací. Zemřel jí v náručí, poslední polibek vtiskla mu do vlasů, i pro ten poslední stojí za to žít, do plavých vlasů vtiskla jej, do vlasů slepených rudou krví. Byl její poslední.
   Od té doby roky líně plynou, už není její princ, sama dnes bloudí tmou s poslední nadějí, že zase bude s ním. Sněhová bouře sílí, ona jde dál, jde dál, samotná, nešťastná, zoufalá. Z černých šatů zbyl jen cár, střevíce ztratila dávno, sněhu chlad už necítí, jde dál. Zradila otce, matku, zradila bratry své, ona a její princ … Za zradu otce trpěla, vždyť on byl původ zla. Zrada matky ji nikdy neopustí, vždyť to byl největší hřích. A bratry, to byl jen boj... Je ztracená, nemá kam jít.
   Rozbořená zeď hřbitovní dívku vítá, vítá ji, zoufalou, otvírá náruč svou. Sníh se stále snáší na hroby beze jména. Dívka jde dál, hrobů si nevšímá, jde dál a znovu sní, probouzí vzpomínky a přání, už je mu blíž... Černá mramorová hrobka, tam její princ spí.
   Zmodralou rukou pomalu dveře otevírá, a život v ní uhasíná…… Hůlkou svou svíce zapálí, a ulehá tam, kde i její princ spí. Do tich slova lásky zašeptá a odchází do míst, odkud se lidé nevrací...
   Je zase s ním.