TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› jednorázovky
      ›› "Harry Potter"

Komentáře k povídce

        

Zármutek, žal, bolest a touha


    z originálu: Heartache, grief, pain and longing
    autorka: GenerationZ
    přeložila: Catriona Neko

    vloženo: 12.09.2011
    aktualizováno: 12.09.2011
    postavy: Hermiona/Sirius
    žánr: tragédie/romantika

    21.853 znaků / 3.702 slov   
    počet zobrazení:
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Sirius pohlédl na Hermionu, která si chránila oči před sluncem. Usmál se a dal si ruce do kapes, zatímco vykročil. Spíš pak cítil, než viděl, že vykročila taky a brzy šli vedle sebe.
   „Přemýšlíš, že to celé kolem koupíš?“ zeptala se ho Hermiona, zatímco si prohlížela malý domek, ke kterému se pomalu blížili.
   Sirius potřásl hlavou a zašklebil se. „Už jsem to koupil.“
   Hermiona rozšířila překvapeně oči, když se zastavila před domkem. Svěží zelená tráva obklopovala dokonalý bílý domek s modrými okenicemi lákajícími dovnitř horký žár slunce. „Siriusi,“ vydechla, „je to překrásné.“
   Sirius se usmál. „Počkej, až to uvidíš uvnitř.“
   Šla za ním až k modrým dveřím, které před ní otevřel. Následovala ho do obývacího pokoje a usmála se. Byl vyzdobený v měkkých krémových barvách, které Hermionu nutily cítit se dobře.
   „Je to skvělé… skutečně ohromné.“
   „Já vím, a nejen to.“ Řekl Sirius. Přešel místnost a posadil se na světle hnědý měkký gauč. „Harry mě pomohl to zařídit.“
   Hermiona se na něj usmála. „To je skvělý. Měl bys uspořádat nějaký uvítací večírek.“
   Sirius se zašklebil. „Harry už to navrhnul a sem si jistý, že už to má i naplánované.“
   Později tu noc, co viděl i její domov, si sedl na okraj své postele a povzdechl si. Po celý den se musel držet, aby ji nesevřel do náruče a neodnesl ji do postele, na které právě seděl.
   Ale byla to více než spravedlivá touha. Pokaždé, když ji viděl, cítil v sobě něco neznámého… lásku. Převyšovalo to jeho smysly a hůř se mu dýchalo. Chtěl ji chránit, starat se o ni, milovat ji všemi smysly, které jí měl posedlé.
   Znovu si povzdechl. Tyto pocity v sobě tak často nemíval. Vlastně je v sobě ještě nikdy neměl. Nikdy předtím nic takového k žádné ženě necítil a mátlo ho to.
   Přejel si rukou skrz vlasy. Neměl by mít takové myšlenky. Hermiona byla nejlepší kamarádka jeho kmotřence a on byl dost starý na to, že by mohl být její otec. To nebylo správné.
   Přetáhl si přes hlavu polštář a zavřel pevně oči. Jak moc se ale snažil, nemohl její obraz vymazat ze své mysli. Viděl ji tak jasně ve své hlavě; její úsměv, její jasné čokoládově hnědé oči, růžové rty, její…
   Vyskočil z postele a potřásl zuřivě hlavou. To se nikdy nestane, říkala mu hlava, nech toho!
   Sirius si povzdechl a vydal se ke koupelně, snažíc se vymazat z mysli jistou kudrnatou čarodějku. Bezvýsledně…

   Jak Sirius slíbil, o týden později stála Hermiona znovu v jeho obývacím pokoji, obklopená každým, koho znala. Podívala se jeho směrem a sledovala ho, jak se směje jednomu z Fredových vtipů. Usmála se a stočila svou pozornost zpátky ke svému rozhovoru s Harrym.
   Harry ale viděl její rychlý pohled na Siriuse a široce se usmál. „Nejsi moc důvtipná.“
   Hermiona nepatrně překvapeně vyvalila oči. „O čem to mluvíš?“ zeptala se klidně, snažíc se uklidnit svůj tep.
   Harrymu zajiskřilo v zelených očích. „To, co je každému jasné.“
   „Vůbec netuším, o čem to mluvíš,“ řekla mu Hermiona, doufajíc, že má klidný hlas.
   Harry se pouze ušklíbl. Najednou se vedle něj objevila Ginny, věnující udivený pohled Hermioniným směrem. „Proč se na ni šklebíš?“ zeptala se Harryho.
   Jeho úšklebek se změnil ze širokého úsměvu na zahálčivý a posunul ruku kolem Ginnyina pasu, posouvajíc si ji blíž k sobě. Ta tiše vypískla a praštila ho hravě přes ruku. Jakmile se ale uklidnila, obrátil Harry svou pozornost zpět k Hermioně. „Pouze jsem se smál tomu, jak zapomnětlivá naše Hermiona je,“ oznámil jí Harry.
   Ginny zvedla obočí. „Na copak zapomněla?“
   „Na své city k Siriusovi,“ odpověděl snadno Harry, šklebíc se nad pohledem hrůzy, který se objevil na tváři Hermiony.
   „Vůbec netuším, o čem to mluvíš,“ zamumlala Hermiona.
   Harry k ní přišel blíž. „Řekni mu to,“ řekl jí tiše.
   Hermiona od něho ustoupila a zavrtěla hlavou. „To není tak snadné, Harry. Přemýšlela jsem o tom, už mnohokrát, ale jediná věc, která mě napadla, je…“ Odmlčela se, aby uklidnila své třesoucí se ruce. „Je to… složitý.“
   Harry se zamračil. „Přemýšlíš špatně. Aspoň jednou v životě něco přiznej!“ vykřikl na ní hněvivě. „Neodepírej to svému srdci,“ pokračoval klidnějším hlasem, když ji píchnul prstem do hrudi. „Je čas přestat myslet a poslouchat své srdce. Bůh ví, že je už hodně dlouho zanedbávané.“
   „Fajn,“ odsekla mu Hermiona. „Nepotřebuju tady stát a poslouchat tyhle nesmysly.“ Na patě se otočila a šla ke dveřím, ignorujíc všechny, kdo se s ní chtěli dát do řeči.
   Sirius ji pozoroval, jak přešla přes místnost a vyšla ven domovními dveřmi. Otočil svůj pobavený pohled k Fredovi. „Co se tam stalo?“
   Fred se podíval na Harryho, který si o něčem povídal s Ginny a ušklíbl se. „Myslím, že Harry jí brnknul do citlivého místa.“ Na chvíli se odmlčel, než si dramaticky povzdechl a potřásl hlavou. „Sem sice mladší než ty, ale holkám stále nerozumím.“
   Sirius zvedl obočí. „Asi ano.“ Podíval se na teď už zavřené vchodové dveře a zamračil se. „To ale nevysvětluje, co se stalo.“
   Teď bylo na Fredovi, aby zvedl obočí. „Asi jeden z těch… citových rozhovorů.“
   Siriusovi unikl z úst tichý smích. „Citových rozhovorů?“
   Fred se zašklebil. „Máma se pokouší řešit naše pocity minimálně jednou měsíčně. Je to hrozné. Najednou se ale zasmál a poplácal Siriuse po zádech, „Byl bych ale o dost šťastnější, kdybychom se mohli bez toho tématu konverzace obejít.“
   Sirius se zasmál. Znovu se podíval ke dveřím a tentokrát se už neudržel. „Omlouvám se, Frede, ale musím si jít hrát na dobrého hostitele.“
   Jak se Sirius vydal skrz místnost ke dveřím, Fred jenom zamumlal: „Bože, jsou to oba idioti.“
   Sirius otevřel dveře a tiše je za sebou zavřel. Hermiona seděla na jednom ze schodů pár kroků od něho, s nohami natáhnutými na štěrkové cestičce. Měla skloněnou hlavu a kudrliny jí spadaly dopředu přes krk a ramena.
   Hermiona zvedla hlavu, když uslyšela klapnout dveře. Sirius se na ni usmíval. Ona se na něj ale zamračila, otočila se zpátky a vzhlédla k obloze.
   Sirius si sedl vedle ní. „Vypadá to, že bude bouřka.“
   Sklonila hlavu a jejich pohledy se setkaly. Hermiona se usmála. „Asi ano.“
   Přes oblohu přejel nezvučný blesk, když se k ní sirius otočil. Měla zavřené oči a její tvář vzhlížela k obloze. Když se nadechla, její tělo se uvolnilo a ona se usmála.
   „Můžeš si k tomu přivonět?“
   Sirius se soustředil na její tvář. Nikdy v životě neviděl nic hezčího. „Cože?“ řekl po několika minutách.
   Hermiona se ušklíbla, zatímco zavřela oči. „Brzy bude pršet. Můžeš to cítit ve vzduchu.“
   „Ano,“ odpověděl jí roztržitě Sirius. Jeho pohled se potuloval po její tváři, zapamatovávajíc si každý její rys. „Ty máš ráda déšť?“
   „Miluju déšť, bouřku, všechno tomu podobné,“ řekla Hermiona se smíchem v hlase. Stále se zavřenýma očima si přitáhla nohy k tělu a pevně je objala. „Když sem byla malá, vzal mě táta do náruče, když to zuřilo, a celou noc mi četl příběhy. Mamka tam jen seděla a potřásala vždycky hlavou, když se na nás dívala, ale ani jeden se nezlobil.“
   „Hmmm… a jaké příběhy ti četl?“
   Hermiona pomalu otevřela oči a usmála se. „Mudlovské pohádky. Zlatovlásku, Sněhurku, Popelku, Šípkovou Růženku… měla sem je ráda.“ Šťastně si povzdechla. „Stále je mám ráda.“
   Sirius se usmál. „Zní to jako skvělé příběhy.“
   Hermiona se ušklíbla. „To ano. Měla sem je tak ráda, že sem se jako malá modlila, aby přišla bouřka a já sem mohla sedět a poslouchat je.“
   „Něco, co tě dělá šťastnou, je skvělé,“ zamumlal Sirius, zatímco se podíval nahoru, kde další blesk rozsvítil temnou oblohu.
   „Ach ne,“ uslyšel najednou povzdech od Hermiony. Stočil proto rychle svůj pohled od oblohy k ní. „Co se děje?“
   Po tváři se jí mihl strach. „Něco se stalo.“ V panice se s pevně sevřeným srdcem postavila.
   Sirius se postavil hned také. „Co tím myslíš?“
   Hermiona potřásla zuřivě hlavou, neschopná to vysvětlit. „Potřebuju jít. Musím je zkontrolovat.“
   „Zkontrolovat oho, Hermiono?“ zeptal se Sirius rychle. „Co se děje?“
   „Nemůžu připustit, aby se jim něco stalo.“ O několik kroků od něj ustoupila. Poslední věcí, kterou viděla, než se přemístila, byla Siriusova tvář.

   Velký blesk udeřil přes černou oblohu, když se Hermiona přemístila před dům svých rodičů, následovaný o sekundu později hromem.
   Hermiona se dívala na dvoupatrový dům před ní, když najednou uslyšela výkřik doprovázený zábleskem zeleného světla. Rozeběhla se přes štěrkovou cestu, s kamínky odlétajícími od jejích nohou. Jak se blížila k přednímu vchodu, uviděla další záblesk zeleného světla, tentokrát následovaný tupím úderem. Hermiona se rozeběhla, jak nejrychleji mohla, než se zastavila před domovními dveřmi. Naléhavě na ně zabušila. Nikdo neodpověděl.
   „Mami! Tati!“ zakřičela do noci, zatímco nepřestávala bušit do dveří. Znovu jí nikdo neodpověděl.
   Začal padat těžký déšť, který ji promáčel až na kost. Hermiona tomu nevěnovala žádnou pozornost, vytáhla svou hůlku a zamumlala nějaké kouzlo. Dveře se v tu chvíli prudce otevřely a Hermiona vběhla dovnitř.
   Začaly jí zaplavovat vzpomínky na její dětství, na dobu, kdy otec s matkou hráli dětinské příběhy a scénky jen proto, aby ji bavili. To jí donutilo běžet rychleji ke schodům a pak nahoru, berouc schody po dvou.
   „Mami!“ volala Hermiona, doufajíc v odpověď. Když žádné odpověď nepřicházela, běžela se strachem do ložnice svých rodičů.
   Dveře byly zamčené.
   S hůlkou ještě v ruce je rychle otevřela. Ve dveřích ale zastavila, jakoby zmrzla. Její rodiče leželi vedle sebe na zemi na břiše.
   Slzy stekly po jejích tvářích, když se byla schopná pohnout a přeběhla místnost. Když poklekla vedle nich, otočila svou matku na záda.
   Neživé čokoládové oči její matky, tak podobné jejím vlastním, zíraly ke stropu. Do jejího obličeje byla vytesaná bolest a její tělo bylo stejně neživé jako její oči. Hermioně unikl z úst první vzlyk.
   „Mami,“ vzlykala Hermiona, zatímco objala tělo své matky, „neopouštěj mě.“
   Připadalo jí to jako hodiny, když jí stekly další slzy po líci do vlasů její matky, a když konečně jemně zavřela matčina víčka přes její neživé oči. Vzlykala, zatímco ji položila zpátky na zem. Stejný bolestivý výraz, jako měla její matka, uviděla i na krásném obličeji jejího otce. Znovu začala vzlykat a přála si, aby byl živý a sevřel ji znovu ve své náruči.
   Neschopná to už vydržet se zhroutila na jeho neživé tělo. „Tati,“ vzlykala, „musíš se vrátit, potřebuju tě. nemůžeš mě opustit!“ vykřikla nakonec do temné tmy pokoje.
   Když v místnosti zazněly zvuky třech přemístění, svírala Hermiona ramena svého otce a silně se třásla. Slyšela někoho volat své jméno, ale neodpověděla a rozplakala se. Silné paže ji chytily kolem pasu, zvedly ji z kolen a postavily na zem.
   „Ne!“ zaječela Hermiona, zatímco bojovala proti silným pažím okolo jejího pasu. „Oni se musí vrítit!“
   „Hermiono, už pro ně nemůžeš nic udělat.“
   Hermiona se obrátila. S žalem v tváři na ní shlížel Sirius. Praštila ho pěstmi do hrudi a zakřičela: „Nech mě jít… Oni se musejí vrátit!“
   „Omlouvám se, Hermiono…“ zašeptal Sirius.
   Usilovněji bouchala pěstmi, v očích jí byl vidět zármutek. „Musím zjistit, kdo to udělal!“ Tvář jí ztvrdla rozhodnutím, které se míchalo s bolestí v jejím výrazu. „Nech mě jít!“
   Sirius si ji posunul v náruči blíž k sobě. Stále s ním zápasila, ale jak se nad ní snažil získat kontrolu, vzdala to a chytila se jeho košile. „Nemůžou mě tu nechat, Siriusi,“ řekla zaškrceným hlasem.
   „Věř mi, nechtěli to udělat,“ zamumlal jí do ucha a hladil ji po mokrých vlasech.
   Sirius ji houpal sem a tam v náruči, nechtěl ji pustit. Harry přišel k němu, smutně se dívajíc na Hermionu.
   „Siriusi, myslím, že musíme jít,“ Přikývl Harry smutně na svého přítele, než se jeho smaragdový pohled stočil zpátky k jejím rodičům. „S Remusem o tom povíme Brumbálovi.“
   Sirius přikývl a na chvíli uvolnil sevření, než si Hermionu vyzdvihl do náruče. Naposledy se podíval do Hermioniny tváře, než se přemístil k sobě domů.
   Během chvíle byl ve své kuchyni. Sirius ji vynesl nahoru po schodišti z tvrdého dřeva, ale když došel až nahoru, zaváhal. Podíval se ale dolů na Hermioninu spící tvář a váhání přešlo.
   Přenesl ji chodbou a kopl do dveří jeho ložnice, aby je otevřel. Rychle přešel místnost a položil Hermionu na tmavou pokrývku jeho postele.
   „Hermiono,“ povzdechl si, sledujíc jí, jak spí. Sehnul se a přetáhl přes ni peřinu, než umístil malý polibek na její spánek. „Miluji tě,“ zašeptal, když si sedal do křesla vedle postele.
   Co se zdálo jako o pár chvil později, zvedl Sirius prudce hlavu, když uslyšel, že někdo pláče. Jeho pohled se rychle pohyboval k Hermioně, která se pod peřinou kroutila a neovladatelně vzlykala.
   Sirius vyskočil z křesla a klekl si vedle postele, dávajíc ruce na každou stranu její tváře. „Ššš, Hermiono, je to v pořádku, jsem tady.“
   Hermioniny oči zůstaly zavřené, když mumlala znovu a znovu „…neopouštějte mě…“ Při zvuku jejího přiškrceného šepotu se Sirius přemístil na druhou stranu postele, kde se posadil a přitáhl si ji k sobě.
   Sirius si povzdechl, když se nadále kroutila, utrpení bylo jasně vidět v její tváři. Začal ji houpat, šeptal jí sladká slova do ucha a snažil se jí uklidnit něčím, co by jí neublížilo.
   Přestala se postupně kroutit a posunula se blíž k němu. Sirius byl v tu chvíli šťastný, že to přestalo. Brzy usnul s tváří v jejích kudrlinách.

   Hermiona otevřela oči a zamrkala proti prudkému světlu. Neschopná poznat okolí se zaměřila na ruku přitisknutou k jejímu pasu, nebo spíš na osobu, které ruka patří. Pokusila se usmát na jeho hezký obličej, ale nemohla. Bolest a utrpení stále svírali její srdce a Hermiona cítila, že se topí.
   Obrazy noci jí probleskly před očima, až sebou škubla. Cítila, že bude znovu brečet, ale její slzy už dávno vyschly a oči jí příliš bolely i při mrkání.
   Otřesy přejížděly po její páteři, když stále myslela na své rodiče. Paže kolem jejího pasu se posunula, když si ji přitáhl pevněji k sobě. Když se znovu podívala do jeho tváře, jeho šedé bouřlivé oči se dívaly do těch jejích.
   „Jsi v pořádku?“
   Hermiona zamrkala, snažila se udržet a nebrečet. Snažila se přikývnout, ale nepodařilo se jí to. Sirius se zamračil a odhrnul jí kudrlinu z tváře. „To byla hloupá otázka,“ zašeptal.
   Cítila, jak jí jeho hlas proběhl a do očí já stouply slzy. Snažila se je mrkáním zahnat zpět, ale vzepřely se jí a klouzaly jí po tváři.
   Siriusovi se naplnily oči emocemi, když se sklonil a slíbal jí slzy. „Moc mě to mrzí, Hermiono.“
   „Slíbila jsem jim, že nedopustím, aby se jim něco stalo. Proč se ke mně nevrátí?“ Její hlas byl plný surových emocí.
   Pohladil ji lehce po tváři. „Nebylo nic, co bys mohla udělat, a jsem si jistý, že to také věděli,“ zašeptal, když se posunula blíž k němu. Obalil obě své paže okolo ní. „Milovali tě, Hermiono, a pokud by se ti mělo něco stát místo nich, nikdy by si to neodpustili.“
   Hermiona sevřela jeho košili. „Tolik se mi po nich stýská, Siriusi.“
   Sirius jí pohladil po vlasech. „Já vím, že ano, a to bolí nejvíce.“
   „Už nikdy znovu neuslyším jeho hlas… já,“ zeptala se Hermiona tiše, i když už předem znala děsivou odpověď.
   Sirius přesunul ruku z jejích vlasů a sjel prstem dolů po její tváři a pod čelist. Naklonil její bradu nahoru, aby se na něho podívala. „Je mi to líto,“ zašeptal.
   „Mě taky,“ zamumlala dívajíc se mu přímo do očí.
   Díval se na bolest v jejích očích, která se míchala s žalem a touhou. Přejel prstem přes její rty, než se sklonil a pokryl je jeho vlastními.
   Hermiona zavřela oči, když v ní vyvěraly různé pocity. Otevřela ústa pro jeho jazyk, aby jí pohladil. Brzy jejich jazyly tančily v pomalých pohybech.
   Sirius se odtáhl, lámajíc tak jejich polibek, a podíval se na ni. „Omlouvám se, neměl jsem to dělat.“
   Hermiona naklonila hlavu. „Ale ano, měl.“
   Sirius zakroutil hlavou. „Ne, Hermiono, co jsem udělal, nebylo správné. Zemřeli ti rodiče a já využil tvé bolesti, což není správné. Miluji tě, ale nemůžu tě využít, prostě nemůžu.“
   „Siriusi,“ zašeptala Hermiona, „já tě chci.“
   Povzdechl si. „Já tě taky chci. Ani nevíš, jak moc tě chci mít právě teď v náruči. Ale já nemůžu.“
   Hermiona mu dala ruce kolem krku a přitáhla si jeho tvář těsně k sobě. „Siriusi… donuť mou bolest odejít,“ zašeptala.
   Sirius se vzdal pod jejím tichým šepotem, šepotem, který vyjádřil její touhu. Posunul k ní blíž svou tvář a políbil ji. S naléhavostí přejel jazykem přes její spodní ret, prosím a doufajíc, že bude moct vstoupit.
   Hermiona mu vyhověla. Prohloubila jejich polibek a jejich jazyky společně tančily každou sekundou víc a víc.
   Sirius rozbil polibek a směřoval své měkké polibky dolů po křivce jejího krku. Kousl jí přitom lehce do krku a líbal na místě, kde pulzovalo její srdce. Pokračoval v jejím mučení krku, než se zastavil, když se dostal až ke knoflíkům její bavlněné košile.
   Pomalu rozepínal každý z nich a vtiskl malý polibek na každý odhalený kousek její mléčně bílé pleti.
   Po posledním knoflíku já zručnýma rukama košili rozevřel a podíval se na ni. „Bože, jsi tak krásná.“
   Hermiona se posadila a políbila ho na rty, zatímco jí přejel rukama po ramenou a stáhl jí po rukou košili dolů, až skončila na zemi hned vedle postele. Se rty stále na těch jejích jí znovu sevřel v náruči a hladil jí po ramenou až na záda, kde rychle rozepnul její podprsenku, která rychle skončila vedle košile.
   S dychtivýma rukama zatahala Hermiona za cípy jeho košile a přetáhla mu ji přes hlavu. Sirius zavřel oči a snažil se potlačit zasténání, když Hermiona přejela rukou po jeho hrudi, hladíc prsty jeho pevné tvarované svaly.
   Sirius tiše zavrčel, popadl ji za ruce a dychtivě ji tlačil zpátky na postel, držíc jí ruce nad hlavou. Jejich rty se přitom setkaly při vášnivém a teplém polibku. Jednou rukou jí chytil ruce nad hlavou, zatímco druhou putoval po jejím těle, než se zastavil u prsou.
   Vzal mezi prsty její bradavku a lehce ji pohladil palcem. Hermiona se přitom prohnula v zádech. Snažila se osvobodit své ruce, ale Sirius jí držel pevně, zatímco svou druhou ruku přesunul na její druhé prso.
   Sirius přerušil jejich polibek. Hermiona otevřela oči, jen aby je zase zavřela, když jí začal líbat na prsa. Víc se k němu přitiskla s touhou plnící její tělo.
   Po věnování se oběma jeho úžasným jazykem pustil Sirius její ruce, kterýma ho Hermiona ihned chytila za tvář a přitáhla si ho blíž. Líbali se vášnivě, přerušujíc polibek jen aby se nadechli a jejich rty se mohly opět setkat.
   Sirius přesunul své polibky k jejímu krku, odkud směřoval a dráždivě ji líbal po celé délce těla, až dokud se nezastavil u kalhot. Rozepnul je a pomalu je přetáhl po jejích dlouhých nohou. Ihned po nich následovalo i její spodní prádlo.
   Znovu se na ní podíval a snažil se potlačit zasténání. Ležela pod ním nahá a naprosto krásná.
   Nedokázal odolat své touze, sklonil se a políbil ji, víc hladově a naplněn touhou než dřív.
   Hermiona rychle sjela rukama po jeho hrudi, aby mu rozepnula džíny. Usmála se, když se je pokoušel odkopnout pryč, ale selhal. Slyšela ho zavrčet, než vyskočil z postele, jen aby ji o sekundu později přikryl celou délkou svého těla, bez džínů i dalšího oblečení, co mu stálo v cestě.
   Když do ní vstoupil, mezi její teplé a hladké nohy, zahalil její vzdech polibkem a snažil se přizpůsobit těm pocitům. Díval se přitom na ni, jak se kousla do rtu.
   Hermiona kolem něj ovinula nohy, prohlubujíc tak jejich objetí. Nepotřeboval žádnou další výzvu a zajel do ní hlouběji a slaběji. S každým přírazem se s ním snažila setkat.
   Hermiona cítila, jak došla na vrchol, než jí z úst uniklo hlasité zasténání. O pár vteřin později ji Sirius následoval a zhroutil se na ní, aby nalezl její ústa a hladově ji políbil.
   Vyklouzl z ní, lehl si vedle a s oběma rukama okolo jejího pasu si jí lapající po dechu přitáhl blíž k sobě. Díval se dolů na její rudou tvář a usmál se.
   „Hermiono?“
   Otevřela svá těžká víčka. „Ano?“
   „Miluji tě.“
   Hermiona si povzdechla a přitulila se k němu blíž. „Chtěla bych to poslouchat ještě dlouhou dobu.“
   Sirius jí políbil dlouhým polibkem na spánek. „Už dlouho jsem ti to chtěl říct,“ zašeptal jí do čela.
   „Taky tě miluju,“ zašeptala Hermiona zpět se zavřenýma očima.
   Sirius se usmíval na její klidnou tvář, zatímco se nořila do spánku. Přetáhl přes ně pokrývky a zavřel svá těžká víčka. Doufal, že on dokáže, i když jen na krátkou chvíli, aby zapomněla na svou bolest.

   „Ať odpočívají v pokoji,“ dokončil ministr a uzavřel svou bibli. Smutek nasytil vzduch, zatímco se všichni dívali na dvě rakve pod plošinou kostela.
   Sirius se díval na Hermionu a s prstem pod její bradou naklonil její hlavu, aby se mu podívala do očí. „Nemuseli jsme sedět vepředu.“
   Hermiona smutně zavrtěla hlavou, lesklé slzy klouzaly po jejích tvářích. „Musím tu být.“
   Sirius ji k sobě přitiskl a opřel si bradu o její hlavu. „Mrzí mě to.“
   „Už je to měsíc od jejich smrti, tak proč to tolik bolí?“ zavzlykala Hermiona, když se k němu přitiskla ještě blíž.
   „A teď jejich jediná dcera, slečna Hermiona Jane Grangerová, řekne pár slov,“ řekl ministr.
   Hermiona se odtáhla od Siriuse a klidně si utřela slzy. S hlavou vysoko zvednutou vstala a šla na ministrovo místo.
   „toto je něco, čeho jsem se děsila,“ řekla Hermiona, dívajíc se na smutné tváře svých příbuzných. „Uvědomila jsem si ale, že už není nic, z čeho bych měla strach. Moji rodiče byli úžasní lidé a hodně lidí je hluboce milovalo. Cítím se poctěna tím, že zde můžu stát a říct jim poslední sbohem.“ Čerstvé slzy jí sklouzly po tvářích. „Stejně jako se mě stýská po nich a po jejich lásce, vím, že by chtěli, abych žila svůj život, jak nejlépe umím a nezabývala se věcmi, které už nelze změnit. Je to neštěstí a láme mi to srdce, když vím, že je ještě dlouhou dobu neuvidím,“ pokračovala Hermiona třesoucím se hlasem. „Ale vím, že je znovu uvidím. Vím, že se na mě dívají a usmívají se.“ Podívala se na rakve. „Miluji vás, mami a tati a budete mi chybět z celého srdce.“ Sestoupila z podia a zamířila zpět do bezpečí Siriusovi náruče.
   Když obřad skončil a všichni vyšli ven, zůstala Hermiona stále v první řadě kostela s rukama Siriuse pecně kolem sebe.
   Hermiona, já…“
   Hermiona ho umlčela prstem na rtech. „Už žádné omlouvám se.“
   „A co takhle miluji tě?
   Podívala se na něj a slabě se usmála. „Nevadí mi, když to uslyším.“
   Sirius se usmál a políbil ji na spánek. „Miluji tě, Hermiono Grangerová.“